7.6.2006  tomu byli přesně dva roky, co jsem se vypravila na běžnou těhotenskou prohlídku do brněnské nemocnice. Termín porodu se sice pomalu blížil, ale ještě mi zbývaly tři týdny
V gynekologické ambulanci jsem se pohodlně usadila do křesla a nechala si sestřičkou napojit sondy, které poslouchaly ozvy miminek. Byla jsem šťastná. Děti asi právě soutěžily, které z nich bude lepší fotbalista. Potom se mi sestřička rozhodla změřit krevní tlak. Celé těhotenství jsem měla tlak velice nízký, a proto mě překvapilo, že jsem měla obrovskou hypertenzi. Věřte, že dobrá nálada mě přešla jako mávnutím kouzelného proutku.

Už nepřicházelo v úvahu, abych odjela domů. S uplakaným obličejem jsem šla manželovi do čekárny oznámit, že budu muset v nemocnici zůstat. Manžel mě doprovodil na nemocniční pokoj a odjel mi domů pro nějaké věci. Na pokoji jsem měla naštěstí dvě sympatické spolubydlící, a tak mi nebylo tak moc smutno a čas docela ubíhal.

Asi každou čtvrthodinu mi přišla sestřička změřit tlak. S hrůzou jsem zjišťovala, že můj tlak s rychlostí stoupá. Střídal se u mě jeden lékař za druhým. Takovou péči jsem ještě nikdy nezažila a doufám, že ze stran lékařů již nikdy nezažiji.

Když přijel manžel s mými osobními věcmi, bylo už docela pozdě večer. Primář oddělení nám sdělil, že můj stav je opravdu hodně vážný a že víc než miminka ohrožuje na životě mě samotnou.
Manžel před desátou hodinou odjel domů a já se snažila aspoň chvíli usnout. Jenže ouha. Začalo mi být strašně špatně a břicho jsem měla jako beton. Po gynekologickém vyšetření primář nařídil sestřičce, že za dvacet minut musím být na sále.

Teď šlo vše ráz na ráz. Holení, premedikace, narychlo jsem zavolala manželovi, že jdu na sál, ať hned přijede (chudák jel ten den do Brna už potřetí. Máme to 45km). Na sále se mě sestřičky ptaly na jména dětí. Řekla jsem jim, že počítáme se dvěma kluky, ale že bychom si přáli mít i holčičku.
Pani anestezioložku jsem ujistila, že kdyby se mělo něco stát, ať zachrání děti… pak už si nepamatuji vůbec nic.

Když jsem se probudila, slyšela jsem jakoby z dálky: Tak tam byla i ta holčička, MAMINKO!!!!!!
Davídek se narodil v 23:55 a Simonka v 23:56. Když mi sestřička donesla ty dvě malé vánočky, nemohla jsem uvěřit, že tak krásná miminka jsou opravdu moje. Že si je můžu nechat, že si je můžu pohladit, polaskat, odvést domů. Nemohla jsem uvěřit, že se ze mě stala MAMINKA. Teď, když píšu tyto řádky mám v očích slzy. Slzy neskonalého štěstí. Dnes jsou dětem dva roky a jsou pro mě tím největším pokladem na světě.




Zouharka


Milá Zouharko,
blahopřeji k dvojčátkům, je to nejlepší kombinace jakou si matka může přát. Stojí to sice víc námahy, ale máte to při jedné práci a děti mají k sobě vždycky nějakého parťáka.
Už mají společnou řeč? Moje měly a bylo zábavné tu jejich komunikaci sledovat.
Neměnila bych a vy jistě také ne.

Reklama