Vážené  Ženy-in z města i vesnice,

moji rodiče i prarodiče se na vesnici narodili. Rodiče i jedni prarodiče v ní strávili pouze dětství, tátovi rodiče celý svůj život. Ráda jsem za nimi jako dítě na vesnici chodila o pouti i všedních dnech. Při jakékoliv vzpomínce se mi táhne vůně všeho domácího zvířectva, které volně pobíhalo po dvoře, kolem mého nosu dodnes.
Chaloupka s rodinnou historií sahající do počátků devatenáctého století a za ní velký sad s lánem jahod, které byly dědovou pýchou. Lidé k sobě měli blíž, a při vší dřině si našli chvilku přijít jeden druhému pomoci. Přes krásné vzpomínky jsem od útlého dětství toužila coby dítě z malého města žít ve velkoměstě, nejlépe v Praze, kde žila moje teta, mojí maminky sestra.
Od mládí jsem měla možnost sledovat životy lidí těchto dvou protipólů, vesnice a města. K tetě jsem jezdila rovněž na prázdniny a Praha si mě prostě získala.
Lidé si mě tady nevšímali, jeden k druhému měl jaksi daleko, což se mi sice nelíbilo, ale těch možností a příležitostí bylo nad všechna váhání, která mě jinak odrazovala.
Hned po ukončení školy v rodném městě jsem odešla pracovat do Prahy a posléze zakotvila v nedalekém městě, kde jsem se vdala a žiji dodnes. Když jsem začala dávat dceru na flétnu, seznámila jsem se s jednou maminkou, která též vždy čekala na svoje dítě. Přestože byla pražačka, odešla na vesnici, postavili si s manželem dům, měli pochopitelně mnoho splátek, dvě malé děti, jedno auto a spoustu honiček. Autobus jim tam jezdil jeden ráno, druhý odpoledne.
Ráno musela ve čtyři hodiny vstát, odvézt manžela autem do služby do města, přijet domů, potom čtyřletého syna odvést do 5 kilometrů vzdálené vesnice do školky, vrátit se zpět a se školou povinnou dcerou jet do nejbližšího města do školy. Potom dojela domů, kde pracovala. Umíte si představit kolotoč nákupů a "sbírání" nejbližších odpoledne a navečer?
Časově to zabralo další pracovní náplň a zadělávala si na brzkou cestu do nejbližší psychiatrické léčebny. Uštvaná byla hodně.
Tak takovou pohodu na vesnici bych si opravdu nepředstavovala.
To raději v paneláku a čas bych s rodinou trávila mnohem příjemnějším způsobem. Mimochodem můj manžel je také z vesnice, a proti vesnickým opravdu nic nemám. Jenom ten život tam zůstal do dnešní doby skutečně těžší a tvrdší. Ve městě mají lidé k sobě daleko, ale mám pocit, že i když bydlím ve stísněném paneláku, jsem v něm volnější, protože všechny možnosti mám na dosah a nemusím přemýšlet, co právě já či někdo z mých blízkých může.

Hezký den přeje všem
Maca.M.


Milá Maco.M,
i to se stává. Někteří lidé vůbec nedomyslí, že každodenním dojížděním za prací a do školy si nestačí té venkovské idyly, kvůli které si postavili domek za městem, vůbec užít. To musí být (s prominutím) na palici.

Reklama