Reklama

 

Vážená redakce,

nervy mi praskají jen občas, ale když už se to stane, pak to stojí za to. Zrovna včera mi ruply nervíky, když jsem přišla k našim na zahradu a viděla spoušť, co tam provedli. Dokonale mi zlikvidovali vrbu s tím, že potřebovala omladi,t a vytrhali šalvěj a meduňku s vysvětlením, že v tom "smradlavém plevelu" se blbě hledají šipky, když se známýma na zahradě hrajou.

Ale abych pravdu řekla nejhorší, co jsem kdy opravdu vypěnila, bylo v loni asi tak touto dobou na pracáku. Čekala jsem, až na mě přijde řada, a protože nemám ve zvyku předbíhat, tak jsem čekala opravdu poctivě.

Když už jsem byla na řadě, tak přišla spoluobčanka s tmavou pletí a začala kolem mě nervózně pobíhat. A prý jestli ji pustím, že spěchá. Řekla jsem jí, že já taky spěchám a že ji nepustím.

Ona se naštvala a začala mlít něco o bílých sviních a že to tam smrdí bílejma a že Gádžové tam jsou snad už od šesti a tak podobně. No myslela jsem si něco o prdeli a ignorovala jsem jí a v duchu si říkala, jak je to tedy s tou diskriminací.

Kdo koho diskriminuje. Za chvíli odešla, protože to 5minutovém čekání psychicky nevydržela, ale za okamžik přišla jiná a zase se začala kolem motat a furt se cpala ke dveřím. Vtom se dveře otevřely a milostivá si to hrne dovnitř. To už na mě bylo moc.

Zaklepala jsem jí na rameno a řekla jí, že jsem na řadě já. Ona se jen otočila a udělala úšklebek, jako abych si políbila. Tak jsem jí čapla za mikinu, pozadu jsem jí vyrazila ze dveří a řekla jí, ať táhne.

Vzteky jsem byla rudá snad až na p.....i, ale vyhrála jsem. Nejvíc se mi líbil ten její pohled, jak jsem si to vůbec mohla dovolit. Když jsem vycházela ven, tak najednou už nespěchala a šel dovnitř její přítel, který si samozřejmě neodpustil pichlavou rasistickou poznámku na bílý smrady.

Taky jsem mu odpověděla, a když jsem se otočila nazpět, co nevidím, partička asi pěti urostlých kamarádů. No zbaběle jsem sklopila oči a padala domu. Tolik najednou bylo hodně i na moje, už tak pocuchané nervy. Díky bohu už mě víc než půl roku tyto scénky netrápí a doufám, že ještě dlouho trápit nebudou.

Vaše věrná čtenářka
Ivana




 

Ivanko, díky za příběh! Přeji ti pevné nervy a doufám, že podobné situace se ti již vyhnou.

A co vy ostatní? Jak jste na tom s trpělivostí? Kdy ten pomyslný pohár přetekl právě vám???

Napište mi! E-mail redakce@zena-in.cz je tu jen a jen pro Vás ;o)
Báječný pátek a úžasný víkend přeje