Reklama

Abych nejezdila do Prahy na editace sama, jezdí se mnou pravidelně jedna z dcer. Tentokrát jela Míša.

Majíc ovšem ještě čerstvou lásku, domluvila se s přítelem, že pro ni večer přijede z Varnsdorfu do Prahy.

Chtěla holt usínat vedle něho. Naprosto to chápu. Jde mi jen o tu cestu, abych nejela sama a měla si s kým povídat.

Míšin přítel Marcel je kromě milé povahy a smyslu pro humor i velice prozíravý, mladý muž.

Znalý klimatických poměrů sveročeského kraje, vytahuje vždy s podzimem z garáže svůj historický, leč na zimu dle jeho slov naprosto nepostradatelný vůz značky Žiguli, na kvalitních gumách a s náhonem na zadní kola.

Rok výroby 1975.

„Tohle je tady (myšleno horskou oblast šluknovského výběžku) to jediný, co tě nezradí,“ pravil na naše obdivné„Ty bláho to je veterán!“

I vydal se včera za Míšou do hlavního města, konkrétně na Karlák.

Několikrát si volali.

m„Kde jsi miláčku?“ štěbetala Míša do sluchátka fistulí.

„Už odbočuju za Václavákem, zaznělo zpět.

„Bude tu za pár minut, dobře jsem mu to vysvětlila,“ ujistila mě Míša.

Uplynulo tři čtvrtě hodiny.

„Miško, nejde ten Marcel pěšky?“ ptám se…

„Asi je to ucpaný,“ povídá Míša, ale už ne zcela bez obav.

„Ne, není to ucpaný, je devět. A má ten jeho oldsmobil vůbec technickou?“

„Hele, Marcel říkal, že je všechno v pohodě a že tohle auto přežije i atomovku. Trochu se jenom bojim tý Prahy. Byl tady párkrát na motorce, ale autem v noci fakt moc ne.“

„Kolik tady může tak být záchytných parkovišť?“ ptám se s humorem.

„Moc vtipný. Zavolám mu.

Chvíli to zvonilo.

„Noooo - láskoooo - tak kde jsi??

Jsem v prdeli, miláčku, ozvalo se odevzdaně.

Dej mi ho!“

„Macku, kde jsi, co se děje?“ povídám co možná nejklidněji, abych ho ještě víc nestresovala.

„Já jsem tady na kolejích... teda na kolejích už nejsem, teď jsem rychle skočil na chodník, jsou tady jenom tramvaje, už se nikdy nedostanu pryč, to prostě nejde. Takže jsem vlastně klidnej.“

„A kde teda stojíš?“

„No...“

„Co vidíš?“

Strašně rozzuřenýho tramvajáka, vysmátý chodce a nějakej pivovarskej dům, nebo co to je,“ vysvětlil.

„Pivovarskej dům? ...herdek...“ skočily jsme k počítači na mapu.

„A jooo – hele, to je... jejda, jak se tam dostal? Musel odbočit prostě a jet po kolejjích… ty vole!“

„Marceli, můžou ty tramvaje teď projet?“

„Jo, teď už jo, teď jsem zatarasil chodník.“

„Bezva, tak my tam jedem.“

„Nejezděte, sem se nedostanete, mně nepomůžete, musím počkat, až bude půlnoc, abych vyjel.“

b„Blbost, když to šlo tam, půjde to i zpátky.“

Viděly jsme ho už z dálky.

Nablýskaný žigulík, v opačném směru, s mimopražskou značkou, v zákazu, vedle tamvajového pásu na chodníku.

Jako hrdina se nakonec ukázal nejen Marcel, ale rovněž jeho vůz, který plavmo smykem přeskočil dva betonové pásy podél kolejí do správného směru.

Vyjukaný tramvaják v protisměru si ani nestihl „lehnout na zvonek“, jak je jejich dobrým zvykem.

Teprve pak jsem si povšimla policejní hlídky.

Ani se nerozjeli.

Možná toho žigulíka na kolejích, který tam byl, a hned už tam zase nebyl, pokládali za efekt optické iluze v časové smyčce z minulosti.