Vždycky jsem měla hezký vztah s bratrancem Martinem. Byl jako můj vytoužený starší bratr. Spolu jsme vyrůstali, spolu jsme dospívali, ve stejné době jsme zakládali rodinu. Dobře jsem znala i jeho ženu Kláru, se kterou jsme si od počátku padly do oka. Řešily jsme spolu vše, co život přináší, radily se jak na chlapy, co s dětmi a svěřovaly si tajemství a já v ní našla jednu z nejlepších kamarádek.

 

Také jejich manželství pro mě bylo nedosažitelným vzorem. Původně. Pak přišel zlom. Jednoho dne přišla Klára s pláčem a definitivně zbořila moji iluzi o jejich manželství. Řekla, že ví, jak mám Martina ráda, a proto přede mnou celou dobu tajila, jaký ve skutečnosti je. Teď už neví, co dál, a doufá, že ji pomohu najít přijatelné řešení – Martin je ve skutečnosti ješitný a despotický násilník! Nemohla jsem tomu uvěřit, takový milý kluk! Jenže Klára mi ukázala modřiny po celém těle, které si opravdu nemohla udělat sama.

 

Vyprávěla a vyprávěla a přede mnou se vykreslovalo druhé já mého bratrance - agresivní, despotický surovec. Byl to pro mě šok a chtěla jsem situaci vyřešit, zachránit, chtěla jsem jim pomoci a vrátit jejich vztah mým iluzím.

 

Hned druhý den jsem si s ním domluvila sraz – za ta léta jsme zažili leccos, můžeme spolu mluvit o čemkoliv, jistě i na tak delikátní téma. Chtěla jsem mu přátelsky vysvětlit, že násilí argumentům na přesvědčivosti rozhodně nepřidá, a naivně si myslela, že Martin řekne: „Ahá, díky moc, sestřenko, že jsi mi otevřela oči, teď už vím, jak žít.“

Příběh se samozřejmě odvíjel úplně jinak. Vyjevila jsem mu své stanovisko k tomu, co dělá, připomněla, že i tak ho mám ráda, pohovořila o tom, jak se něco takového nesmí a zakončila několika dobrými radami. Martin chvíli koukal, pak se zasmál, všechno popřel a neměj starost sestřenko, Klárka trošku přehání, nic takového se u nás neděje. V duchu jsem se poplácala na rameni za dobře odvedené dílo a šla v klidu spát.

 

Druhý den stála Klára za dveřmi s monoklem pod okem. Křičela na mě, vyčítala mi, že myslela, že se mi svěřit může, pak se rozplakala a odešla. Stála jsem jako opařená, v duchu se propadala hanbou, jak jsem mohla být tak naivní, a nebyla s to cokoliv říci.

 

Neviděla jsem ji rok. Ani jeho. Kdykoliv jsem jednomu nebo druhému telefonovala a chtěla se sejít, nikdy neměli čas. On měl asi pocit viny, ona ve mně ztratila důvěru.

Bylo mi z toho moc smutno až do chvíle, než jsem potkala Kláru náhodou ve městě a dozvěděla se, že už bydlí jinde a že jsou v rozvodovém řízení a že Martin je z toho zničený.

 

Hned po příchodu jsem mu zavolala a pozvala ho na kávu. Káva se zvrtla v několik lahví Modrého Portugalu, ledy se prolomily a znovu jsme k sobě, v té opilosti, byli upřímní jako v dětství.

Chtěla jsem od něho vysvětlit, jak může vůbec uhodit Kláru, někoho, kdo se nemůže bránit? Kdy ho poprvé napadlo, že by to vůbec mohl udělat? Nejdříve zapíral a celou situaci bagatelizoval. Nesmyslně mi tvrdil, že ho Klára hrozně provokovala a že se neudržel a trošku do ní strčil. Upadla, udělala si několik obrovských podlitin (ze všech stran těla včetně obličeje) a pak si vsugerovala, že jí to udělal on.

Trvalo mi další láhev, než se přestal kontrolovat. „No a co, tak jsem ji zbil, může si za to sama, neměla mě provokovat, kráva!“ koukala jsem na něho neschopna reakce a Martin se rozohňoval čím dál víc. „Když je blbá, ví, co mě nasere, a stejně to udělá, tak snad si musí spočítat, co přijde ne? Ví, že jsem pruďas, tak si má dávat pozor!“ šla z něho hrůza a já si mu  netroufala odporovat. Najednou to opravdu nebyl on. Obličej se mu stáhl do zlověstné grimasy, mlátil pěstí do stolu, křičel skoro na celou restauraci a nešlo ho zastavit. Vůbec jsem ho nepoznávala!

 

Vyprávěl, jak měl problémy v práci, přišel domů unavený a „ta kráva“ ho „provokovala“. Z jeho vyprávění vyšlo najevo, že ho provokovala například otázkou, proč je rozladěný, nebo tím, že uvařila špagety se sýrovou a ne rajčatovou omáčkou, o které přece ví, že ji nesnáší. Pomalu ale jistě se mi rýsoval obrázek jeho návratu z práce. Celý den ho v práci dusil arogantní a despotický nadřízený. Jenže práce to byla výborně placená a Martin musel uživit rodinu. Domů se vracel vrcholně podrážděný a pod dojmem toho, že vlastně trpí v práci kvůli nim, vlastně vítal situace, kdy Klára udělala něco špatně. Najednou tu byl někdo, po kom se mohl vozit on, koho mohl ponižovat, dokonce někdo, koho nebylo těžké ani napadnout fyzicky.

 

Začal s jednou fackou, příště přidal tři, a i když měl trochu pocit viny, protože v hloubi duše věděl, že dělá něco odporného, dostavil se pocit úlevy a odreagování, takže nakonec vinu zatlačil do nejvzdálenějšího koutku jeho duše. Nesměle jsem se ptala, jestli třeba neměl strach, že jí vážně ublíží. Neměl. Říkal, že jí „zas tolik nemlátil, a když někdy, náhodou, padala na zem, koukal jsem, kam padá, a jemně ji přidržoval, aby si neublížila, navíc jsem jí dal malou facku a ona se hned kácela hysterka, bojí se fyzického násilí, proto jí připadá jako obrovský násilí i malá facička, kterou by jí dal na mém místě každý“.

 

Vlastně celý problém postavil tak, že si Klára za všechno mohla sama, že on jí ubližoval minimálně a vlastně jen když „si to opravdu zasloužila“. Říkal, že přece vidím, jaká je, teď ho opouští v momentě, kdy on přichází o práci, „je to fakt svině“.

 

Bylo mi špatně a trvalo mi další rok, než jsem se s ním sešla. Měl novou přítelkyni. „Ano, jednou jsem s ní trošku zatřásl, ale vyprovokovala mě. Vy ženský jste fakt nějaký divný“.

 

Došlo mi, že Martin bude takový asi napořád.

I přesto je pro mě těžké ho už nikdy nevidět, i přesto mi na něm záleží. Zeptala jsem se proto Doc. PhDr. Ludmily Čírtkové, CSc.:   

„Jestli je nějaká naděje, že se změní?“

„Když ne, jak takoví lidé končí. Dojde jim vůbec někdy špatnost jejich počínání?“

„Kde je vlastně příčina takového chování?“  

 

Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc.: 

O typických pachatelích domácího násilí se říká, že mají dvojí tvář. Jednu oficiální, kterou prezentují na veřejnosti, a pak tu druhou, kterou odkrývají doma. Zatímco na veřejnosti vystupují korektně a slušně a jejich okolí je hodnotí jako přátelské, milé a spolehlivé osoby, doma za zavřenými dveřmi týrají svou partnerku opakovanými násilnými projevy. Výsledkem je, že týrané oběti často okolí nevěří anebo zpochybňuje její verzi událostí.

 

Je také obvyklé, že oběť domácího násilí dlouho mlčí, než se odváží vyjít se svými strastiplnými zážitky ven a někomu se svěří. Domácí agresoři pak obvykle reagují popíráním svého násilnického chování, bagatelizují ho anebo svalují vinu na oběť. Když už dále nemohou popírat své násilné výpady, slýcháme na otázku „proč?“ od domácích agresorů různé odpovědi: „může si za to sama“ nebo třeba „dělám to, protože ji vlastně miluji.“

 

Pravdou je, že domácí násilí není normální. Pravdou také je, že za domácí násilí nese plnou odpovědnost agresor.

 

Většina odborníků se dnes domnívá, že domácí násilí je podmíněno hned několika příčinami, které se v konkrétním případě různě kombinují. Jednou z důležitých příčin je fakt, že domácí násilí probíhá za zavřenými dveřmi, je skryté, a agresor si ho tak může „dovolit“, aniž by mu hrozila okamžitá a citelná sankce. Oběť je totiž bezradná a bezbranná, neumí se vypořádat s faktem, že jí ubližuje ten nejbližší člověk.

 

Proto má velký smysl o domácím násilí mluvit a ukazovat na možnosti prevence. Naděje na stopnutí domácího násilí a eventuální uzdravení vztahu jsou zejména na samotném počátku. Jakmile se domácí násilí rozjede, je těžké ho později zastavit jinak než ukončením vztahu. Příznivé jsou zejména takové případy, kdy domácí násilí není komplikováno abúzem alkoholu, a také, když agresor přijímá za své chování odpovědnost a projevuje upřímnou ochotu se změnit. V těchto případech je vhodné vyhledat odbornou pomoc. Tento krok by ostatně měla učinit oběť domácího násilí hned v momentu, kdy se partnerský vztah mění v relaci „pachatel-oběť“ a týraná osoba začíná mít ze svého partnera velký strach.

 

Doporučit lze například telefonní nonstop linku DONA ( 2 515 113 13), která se specializuje na pomoc obětem domácího násilí. Je možné se také obrátit na organizaci ROSA nebo na Bílý kruh bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů.

 

 

 

Reklama