Říkám si sama pro sebe, kde jsou ta léta, kdy platilo motto: „Náš zákazník, náš pán.“ V dnešní době obrovských obchodních domů se vším možným mám spíše pocit, že zákazník prodávajícího neskutečně obtěžuje. Jen strčíte nos do jejich krámku či oddělení v obchodě, a už vám věnuje otrávený pohled. A to se kolikrát jdete na zboží jen podívat, co teprve když máte nějaké přání či otázku.

Nedávno se mi stalo, že jsem vstoupila do obchodu s oblečením, kde za pultem seděla znuděná mladá holka, která si prohlížela módní časopis a lakovala si nehty, jen se na mě krátce podívala a pak se dál věnovala započaté činnosti. Nepozdravila a neusmála se. Zda mám nějaké přání či nikoliv, jí bylo viditelně jedno. V obchůdku jsem byla zrovna sama, viditelně už dívčina za pultem předešlé zákazníky úspěšně vyhnala a já jí tu teď trochu kazila tu poklidnou atmosféru plnou volného času.

 

Nakonec jsem se nenechala odradit přístupem prodavačky a vrhla jsem se mezi věšáky a poličky s různými kusy oblečení. Nehledala jsem nic speciálního, prostě jsem jen prozkoumávala trh. Ale nebyla bych to já, kdyby mě do nosu něco necvrnklo. Krásná sukně, kterých je v mém šatníku vážný nedostatek, bohužel ve velikosti o číslo menší.

 

„Slečno, prosím vás, měli byste tuhle sukni i ve větším?“

„Nevím,“ řekla, aniž by vzhlédla od stránek módního magazínu.

„Prosím?!“

Na to už hlavu zvedla, ale jen proto, aby se na mě drze ušklíbla: „Vidíte tam nějakou jinou velikost? Ne? Tak to jinou velikost asi nemáme.“

 

Značně otřesena jsem položila sukni zpátky do poličky. Nesloženou, a velmi pravděpodobně ani nebyla na správném místě. Ať má aspoň slečinka důvod zvednou zadek od manikúry. Popravdě řečeno mě díky této ukázce obsluhy doslova přešla chuť na nakupování.

 

Zapadla jsem do restaurační části obchodního domu a vybrala si nejbližší kavárnu, kde nabízeli dobré čokoládové dorty. Tu pachuť z předchozího výstupu mladé prodavačky musím zajíst něčím sladkým. Usadila jsem se tedy ke stolu poměrně blízko baru a čekala, čekala a čekala. Obsluha, která se skládala z jedné dívky a jednoho kluka, totiž právě řešila něco velmi důležitého a zábavného, tudíž si nově příchozího hosta ani nevšimli.

 

Po deseti minutách marného čekání jsem se tedy zvedla a šla nahlásit svou objednávku přímo k baru. Jen co si mě obsluhující všimli, rozkódovala jsem v jejich výrazu v obličeji cosi velmi podobně otráveného.

 

„Si nemusíte chodit objednávat k pultu. Bych vás obsloužila u stolu,“ řekla místo pozdravu mladá číšnice.

„Na to tam už čekám čtvrt hodiny.“

 

Její oči se obrátily v sloup, vzala si nápojový lístek a bloček papíru. U stolu pak se mnou skutečně udělala objednávku a pak zase odešla tlachat se svým kolegou. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že ji neuvěřitelně obtěžuji. Díky tomu jsem si opravdu to kafe a dortík moc nevychutnala, a to jsem se na něj tak těšila.

 

Když o tom tak přemýšlím, během jednoho dne jsem otrávila dva lidi, po kterých jsem v podstatě očekávala, že budou vykonávat jen svou práci, za kterou jsou placeni. Tedy, otázka je, jak moc jsou za to placeni, ale nějak mi chybí ten starý dobrý pultový prodej, kde jste během nákupu mohli s prodavačkou pokecat, udělat pár vtipů a dozvědět se nějaké drby. Nakupování bylo tak nějak osobnější a milejší.

 

Nakupujete ráda v supermarketech a hypermarketech? Nebo dáváte přednost malým obchůdkům s přátelskou obsluhou? Taky se vám stává, při nakupování nebo v restauracích, že se obsluha tváří, jako byste ji mučila? Taky vás to vždy tak otráví a rozčílí? Jak přistupujete k zákazníkům vy, pokud pracujete „za pultem“?

Reklama