Je to tak, jak jsem napsala, ale dlužím vám všem zřejmě podrobnější vysvětlení, když už jsem se rozhodla, že se tu vypláču nad svojí neschopností. Bylo nebylo, za sedmero ulicemi a za sedmero silnicemi jsem se kdysi seznámila s jedním otrapou. Tehdy jsem mu ještě neříkala otrapa, tehdy to byl princ. Vlastně Princ.

Po několikaměsíčním nahánění, které by se dalo pokládat za velmi šťastné období v mém životě, kdybych měla nějaký odstup, jsme spolu začali oficiálně chodit. Byl (vlastně je, bohužel ještě neumřel) o pět let starší než já a pohyboval se ve stejné branži jako já, jen měl odlišné zaměření. Nekonkurovali jsme si, naopak jsme se skvěle doplňovali – jedním slovem pohádka.

Pomalu ale jistě se nám zvedala životní úroveň a s tím přicházelo pořád víc a víc práce. Všechny varuji před taháním si zaměstnání domů. Navíc my dva jsem se přece skvěle doplňovali, radili jsme si a zabředávali do toho pořád hlouběji a hlouběji. Byli jsme utahaní a protivní. Nejdřív na všechny kolem, pak jeden na druhého.

Potom jsme spolu už raději ani nemluvili, jen ve chvílích, kdy jsme se spolu z čirého vzteku vyspali (na ty chvíle vzpomínám asi nejraději, jen po tom se choval aspoň trochu normálně – a já asi taky). Pak přestalo i to a my jsme kráčeli rovnou do pracovního pekla a k rozchodu. Když se na nás dneska podívám, tak jsme museli být úplně pitomí, i když on asi víc.

Jinak si totiž nedokážu vysvětlit to, co udělal po našem rozchodu. Zbouchnul nějakou devatenáctku, kterou sbalil na nějaké diskotéce jednou takhle v pátek o půl třetí ráno. Abych nepřeháněla, chodil s ní předtím asi pět týdnů. Když mi to sdělil na společném obědě, kde jsem doufala, kráva pitomá, že se ke mně chce vrátit, myslela jsem, že se zbláznil. Nebo že jsem se zbláznila já. Ale spíš on, když si vzpomenu na ty jeho zblblá očička a zbožný výraz, když o ní mluvil.

Ten večer jsem se poprvé opila a nastoupila, aniž bych to ještě tušila, dráhu výkonné alkoholičky. Pak byl rok pokoj, nebrala jsem mu telefony, nechtěla jsem o něm slyšet, mazala jsem mu i e-maily. Jen mi pak kdosi sdělil, že má holku. Tehdy jsem se neopila, vzala jsem další zakázku, abych na to nemyslela. Na něj, ani na žádnýho jinýho vobšourníka, který by se mohl začít motat kolem mě.

Aby byl celý příběh dost pitomý, šla jsem na stejnou akci, kde jsme se poznali. Ke cti mi slouží, že to nebylo ze sentimentu, ale protože se hodilo, abych se tam ukázala. Až tam jsem si uvědomila, co to bylo za blbost, a raděj jsem začala nasávat, abych se lokálně umrtvila – na hlavě. Naneštěstí asi o půl jedenácté, kdy už jsem měla lehce (pět nebo šest mojitos) upito, se na akci objevil taky. A naneštěstí já byla ve stavu, kdy jsem si troufla bez větších potíží na interakci.

Ti neznámí i známí lidé kolem se asi dost divili, když jsem na něj začala ječet a chtěla ho aspoň přizabít. Nevím jak, ale zpacifikoval mě a odtáhl ven. Pak jsme dlouze chodili a potom mě vzal na kafe, které jsem už opravdu potřebovala. A tam do mě začal hustit a já byla za chvíli naměkko. Šoupal úplně ty samé obličeje jako tenkrát, když mi povídal o svojí těhuli, jen tentokrát jsem byla objektem zbožňování já.

Jsem nána pitomá a nechala se hodit domů, kde jsem se s ním, já vím, co si myslíte, vyspala. A začala mu brát telefony. Pak jsem se s ním vyspala podruhé. Zase to bylo fantastické. I potřetí. Jenže pak jsem dostala ten hloupý nápad zeptat se ho, jak tu situaci hodlá řešit. Prý nehodlá. V opojení pyžmem a spermatem, které jsem si takovou dobu odpírala, jsem to taky neřešila. Ještě dalších čtrnáct dní.

Pak ovšem feromony vyprchaly a semeno zase zevšednělo a dostavila se morální kocovina. Když jsem z něj konečně vymáčkla, že jsem jediná láska jeho života a že by pro mě umřel, ale ženušku, ptáčátko nebohé neopustí, protože je tak slabá a moc ho potřebuje, ukončila jsem to. My, silné ženy, to přece vždycky ukončujeme. Opila jsem se jen tak středně, ale dohnala jsem to po té, co jsme se spolu za týden vyspali znova.

A tak se vesele potácím mezi prací, sklenicí a jedním kancem se smyslem pro povinnost. Maminka mi sice věštila, že kvůli němu špatně skončím, už kdysi, ale že to bude takhle špatné, to mě nenapadlo ani ve snu. Že jsem blbá? Jsem. Ale kdybyste viděly ty jeho modrý oči a slyšely, co všechno je ten prevít schopný navykládat... Tak, babo-in, raď.

Soutěž: Dílek č. 10

Reklama