Jistě čekáte, jak to se mnou a novým členem naší rodiny, fenkou Bárou dopadlo po příchodu domů. Štěstí, že se oteplilo a pod mostem je trochu snesitelně. Dokonce mi zbylo pár drobných, abych si mohla sednout do internetové kavárny a napsat vám, jak se nám s Bárou daří... V závěru článku pošlu adresu, kam můžete směrovat humanitární pomoc. Potřebujeme deky, teplé oblečení (v noci přece jen trochu mrzne), granule, konzervy...

Jak v reálu platí: „Nikdy neříkej nikdy“, to jsem načala v úterním článku. Pro ty kdo nečetli, přikládám odkaz:

Nikdy, nikdy Safari

Někteří čekáte, zda mi záchranná akce přinesla radosti nebo starosti, nebo snad nové obydlí pod mostem, jak sliboval manžel. Nebudu dále napínat a povím vám, jak to bylo dál.

Dostat Báru do auta byl trochu oříšek. Třásla se, byla vynervovaná. Bála se, kam že ji to zase vezou. Moje dcera Sára se Báře snažila vysvětlit, že jí nic neuděláme, a chtěla Báru naučit mluvit, aby nám rozuměla. Bára asi Sárču nepochopila a stresem se vyzvracela.
Tchán se na mě otočil: „Vy dvě si budete skvěle rozumět.“ Já také nesnáším jízdu v autě a bez kinedrilu před cestou ani ránu. Zastavili jsme, vyčistili auto a pokračovali. Naštěstí bez další nehody jsme dojeli domů. Stejný problém, jako dostat Báru do auta, nastal, když jsme ji chtěli dostat z auta. Popadla jsem Báru do náruče a vyběhla 4 patra. Zavolala jsem na starousedlíka, našeho psa Benjího. Benjí Báru očuchal a zavrčel. Sárča zaječela: „Maminko, Benjí Báru sní.“
„Neboj, nesní. Jen si uplatňuje svoje alfa postavení. A vrčí, aby to bylo Báře jasno.“
„Benjí, buď zticha. Jediná alfa jsem tady já.“

Po krátkém očuchání se oba skamarádili. Bára si ustlala v chodbě. Nechtěla nikam jít. Stála na jednom místě a kňourala. Chtěla jsem ji pohladit. Uskočila. Dala jsem jí velmi pomalu ruku k čenichu, aby mě mohla očuchat. Chvilku váhala. Ruku olízla a utekla. Nereagovala na hračky.

bara1

Sárča mezitím volala tatínkovi, mému manželovi:
„Tatínku! Mám doma Báru. Byla v útulku a byla tam sama... Ne.“ Po chvilce mlčení velmi důrazně Sárča pronesla „Ne!!! A čím přerazíš? To se neříká. Ne, maminka tu není.“
„Sárinko, dej mi tatínka.“
„On tě nechce, chce mluvit se mnou.“

Z útržků mi bylo jasno, že mě čeká obhajování.

Nejlépe si mozek vyčistím procházkou. Oblékla jsem Sáru a chtěla jít venčit Báru. Ukázala jsem vodítko. Bára se přikrčila. Když jsem se přiblížila a už už vodítko zapínala, Bára vyskočila a já ji pak naháněla po celém bytě. Konečně se podařilo. Ze schodů se jí nechtělo. Snesla jsem ji. Bára se zabejčila před panelákem a nechtěla udělat ani krok. Chvilku jsme takhle kempovali před vchodem. Trochu jsem zatáhla za vodítko. Bára lehla na břicho a plazila se za mnou. Stále jsem na ni mluvila a snažila se hladit a přesvědčit, jak jsou procházky super věc. Po chvilce mazlení se rozchodila a šla přímo ukázkově u nohy. Bohužel u pravé. Pro začátek jsem Báru nechala na vodítku jít, jak se jí zachtělo. Došli jsme na zahradu a čekali jsme na manžela. Tušila jsem pořádný průšvih. Vím, že toužil po temperamentním psovi, a ne ustrašené hromádce neštěstí. Celý den jsem nebyla schopná pozřít sousto. Zase můj soucit zvítězil nad pravidly, která jsme si ujasnili.

bara2

Nastala hodina H a manžel přijel. Dceru jsem instinktivně šoupla za moje záda a čekala, čím mě manžel přerazí. Vystoupil z auta a řekl:
„Jé, ta je krásná. Je úžasná. Jak jí budeme říkat? Líbilo by se mi Kira, Gira nebo Rita. Něco hezky znělého.“ Bára na manžela vrtěla ocasem, hned se s ním chtěla mazlit. Jen když si ji chtěl pohladit, ukázala bravurní úskok a dvojité salto vzad.
„Takže nejsi naštvaný? Jsem myslela, že jsi, když jsi mě nechtěl ani k telefonu.“
„Cože? Já jsem malý řekl, ať mi dá maminku. Nic. Říkám, dej mi tu maminku, nebo bude čóro. Pak se mě ptala, čím ji přerazím. Řekl jsem sakra a ona, že se to neříká a že tam stejně nejsi.“

Rozhovor jsme si vyjasnili. Báru přijali všichni a všichni z ní máme radost.

Pomalu se u nás rozkoukává. Nechá se pohladit. Je mazlivá a milá. Na vodítko si zvyká. Dokonce už vrtí ocasem, když beru vodítko do ruku. Ví, že půjdeme ven. Změna jména neprošla. Sárča si usmyslela, že budou Bára a Sára nebo Barča a Sárča a žádné přejmenování nebude a basta. Podřídili jsme se našemu alfa mláděti a máme tedy Báru.

Pomalu ale jistě se Báře zvedá sebevědomí. Na vodítku chodí ladně, elegantně se vztyčenou hlavou jako pravý belgický ovčák. Před psy se už nekrčí. Neváhá je pořádně seštěkat, když si začínají. Na paničku si nedá sáhnout, a když se ke mně přiblíží někdo blíž, než je Báře libo, vycení zuby a dá mu najevo, že je sice ještě štěně, ale zuby má už nabroušené dost. S manželem se chová mnohem klidněji. Nejraději si hraje s Benjím nebo Sárčou. Alespoň se všichni unaví, a když dorazí domů, padnou za vlast a spokojeně chrupkají.
A co já? Já za týden od adoptování Báry zhubla 3 kg bez drastické úpravy jídelníčku.

Máte připravené deky, granule, konzervy? Odneste je do nejbližšího útulku, budou mít radost. S tou adresou to byl žert. Kdo nás chce ovšem navštívit, budeme rádi. Host do domů nosí štěstí.

Reklama