Také doma máte nalezence? Kdo by měl to srdce nechat opuštěné zvíře na ulici… Jenže když už je několikáté… Dvakrát si to rozmyslíte, pokud neplánujete otevřít útulek. Jenže zvířata to s námi lidmi moc dobře umí. A někdy se dokážou dokonale přetvařovat. Tak jako v příběhu veterinární lékařky Olgy Dvořákové.

Byly zrovna Vánoce, když se u našeho domu objevil kocour a dojemně mňoukal. Jako by říkal, já jsem ten chudáček, co nemá kde bydlet. Manžel už šel dojatě pro granule, ale já byla neoblomná. Jakmile mu dáme jednou nažrat, už tu zůstane. My ale máme zvířat plno, a to i těch neplánovaně adoptovaných. Bohužel, bude muset jít o dům dál, rozhodla jsem radikálně.

Druhý den už ale kocour seděl u nás na zídce a vypadal, že spáchá sebevraždu. Že skočí na dvorek k našim dogám. A to na mě zabralo. Říkala jsem, on tam vidí ty granule, musí mít hrozný hlad. Aby po něm pes neskočil a neubezdušil ho, rozhodla jsem se jednat. „Vezmu ho jen do čekárny, nakrmím a zase půjde ven,“ říkala jsem rozhodně manželovi. „Ať má šanci se k někomu vrátit, nebo si najít jiného majitele než nás.“

Cat

Z čekárny už se mu nechtělo...

Kocour zase dělal oči, jak se mu u nás líbí. Jako veterinářce mi to nedalo, a alespoň jsem ho odčervila a odblešila. Pak ať už si ale opravdu jde! Jenže on začal docházet na jídlo pravidelně a z čekárny se mu chtělo čím dál méně. Dělal všechno pro to, abychom jsme si na sebe zvykli. Povedlo se mu to. Řekli jsme si, když jsou ty Vánoce, že si ho tedy necháme. Jedno zvíře navíc… znáte to. Jenže to byl kocour. A my nechtěli čekat, až začne značkovat nebo se prát s naším vykastrovaným kocourem. A tak došlo na kastraci i u nalezence.

Po svátcích se vydal ven, ale už se nevrátil. Až manžel přišel s tím, že ho viděl ležet na silnici před domem na začátku obce. Hned jsem ho pro něj poslala, aby ho ještě něco nepřejelo. Muž se vrátil sice s kocourem, ale se zvláštním výrazem ve tváři. „Já ho teda nesu, ale někdo mě pozoroval zpoza okna. A přišlo mi, že divně koukal.“ Šla jsem tedy na věc.

Není to váš kocour?

Zazvonila jsem u toho domu, abych se zeptala, zda nepatří jim. To víte, že patřil! Vysvětlila jsem tedy paní, která mi otevřela, proč jsme si ho přivlastnili, a ona to odkývala. Prý odjeli na hory a kocourovi, zvyklému na domácí jídlo, asi nechutnaly granule, které mu do zásoby nasypali... Rozloučila jsem se s nimi se slovy, že to mají hotové, odčervení a tak, a ona poděkovala. S tím, že jsem ho i vykastrovala, jsem se ale nechlubila. Oni si to přece nepřáli, co kdyby byli proti tomu, strachovala jsem se doma. A tak jsme to zamlčeli.

Po delší době jsem ty majitele potkala a oni jen zářili! „Víte, jak byl kocour u vás, ono mu to tak prospělo! Předtím čůral dětem do hraček, toulal se… Teď mě jde vyprovodit na vlak kousek od baráku a hned se vrátí. A jak je čistotný. Vy jste ho tak převychovali!“ radovala se paní a já jen přikyvovala. Jo jo, převýchova, na tu jsme odborníci… Ale recept na kočičí polepšovnu jsem si nechala přece jen raději pro sebe. Pro všechny případy…

olgaOlga Dvořáková je veterinářka, chovatelka mopsů (www.lotrando.cz) a milovnice zvířat. Má za sebou dlouhou praxi jako státní a později soukromá veterinářka v Praze. Časem ale dala přednost venkovu a přestěhovala se do Všenor, kde nyní ordinuje.

Čtěte také:

Reklama