Reklama

V minulém povídání jsme přičichly k tajemství Orientu a zabrousily jsme do evropského středověku. Dnes si povíme něco málo o vývoji námi sledované problematiky v zemích českých. Jejich obyvatelé, ať už Keltové, budující opevněná oppida, nebo Germáni či Slované, se pravděpodobně dlouho drželi staré dobré tradice návštěv hnoje. Toho bylo ostatně všude dost. „Vyrostlo na mém hnoji,“ říkalo se o dobytčeti, jehož odchovem se chtěl sedlák pochlubit. Hnůj, nebo též hezky česky mrva, sloužil pro vyprazdňování se jak lidu prostého, tak osob vznešených. Chodili na něj pravděpodobně i Cyril s Metodějem či mocný kníže Svatopluk a jeho synové. Jak čas běžel, objevovaly se občasné tendence „ono místečko“ na hnoji zastřešit, třeba protaženou římsou či okapem, aby si jedinec mohl ulevit pod střechou.

Soutěžní otázka 7. – Který den je celosvětovým dnem AIDS? (datum)

Pevít a hajzl
Patrně nejstarším českým kamenným hradem je západní stráž Království českého - Přimda. Je připomínána už roku 1124 a zachoval se na ní zřejmě nejstarší kamenný záchod v Čechách s vlastní žumpou. Hradní záchody se ovšem, stejně jako v celé Evropě, brzy usadily na krakorcích ve výklencích nad hradbami. Nazývaly se prevéty či privety, lidově ovšem také prevíty, z čehož později vzniklo ono milé označení  některých jedinců. Ostatně i oblíbené české hajzl či hajzlík pochází ze středověku - z mazlivého německého Häuschen, tedy domeček či chýše, které obvykle označovalo jistou stavbičku na hnoji. Latiníci pak mluvili o tajném pokoji - loca secreta.

Řeka splašků
Sdružování obyvatelstva do městeček a měst s sebou neslo závažný problém - „Kam s ním?“ - tedy kam s hnojem. Zatímco vesnická produkce mohla plynule pokračovat na pole a stát se tak základem další úrody, ve městech, i když měla zpočátku také zemědělský charakter, se hnůj hromadil. A to samozřejmě ne jen ten lidský. Po ulicích až do časů Václava IV. pobíhala prasata, měšťané chovali na dvorcích slepice, ale leckdy i hovězí dobytek a nechyběli samozřejmě koně. A tak se tento odpad odvážel na zatím nezastavěná prostranství kolem hradeb, na volné parcely, ale i prostě na ulici. Obvykle se pak čekalo na déšť, který měl všechny odpadky odplavit do příkopů nebo do řeky. Na Menším Městě Pražském pluly odpadky od Pohořelce Ostruhovou ulicí a Tržištěm až na Maltézské náměstí, na jehož konci zůstávaly trčet, vytvářely smrduté bažiny a kaliště a prosakovaly do spodních vod, čímž přispívaly k řadě epidemií.

Usraná ulička
Středověká města byla ve hnoji doslova utopená. Vlhké středoevropské klima málokdy umožnilo, aby odpad smíšený s bahnem proschnul a mohl být smeten a vyvezen na pole či zakopán. Povětšinu roku balancovali měšťané po úzkých chodníčcích, vedoucích po stranách ulic, lemovaných strouhami plnými oné už zmiňované mrvy. A stačilo, aby trochu zapršelo, a i vozovka se měnila ve smradlavé kaliště. V občasných kupkách a kupách hnoje nalézali útočiště tuláci a žebráci, kteří se v nich ukrývali před zimou, a leckteré ulice, jako například jedna Plzeňská, obdržely názvy jako Usraná, či ironicky míněná označení Růžová či Fialková.

Po vzoru šlechty
Snaha dostat alespoň zplodiny lidského organismu za hradby a inspirace hradní architekturou vedla k tomu, že se i na městských hradbách objevily řady prevítů, z nichž putovala nevábná břečka do příkopů a za silného větru zpět na hradby. Ostatně nikoliv podle dílen alchymistů, ale podle zlatavého zabarvení nedaleké hradební zdi byla prý pojmenována i slavná Zlatá ulička. Alespoň někteří měšťané tedy opustili tradiční hnojiště a jali se ulevovat si kultivovaněji - naneštěstí ne vždy ke svému prospěchu. Neustálé vysedávání na kamenné desce s otvorem, z pod níž značně protahovalo, prý vedlo k řadě nemocí z nachlazení spodní poloviny trupu.

Proč se král Václav „posral"?
Tajná místnost byla ovšem nejen místem úlevy, ale jak už je tomu v dějinách nejen českých zvykem, i úkladů a vražd. Prvním známým šlechticem, který na tuto skutečnost doplatil, byl nebohý kníže Jaromír. Jeho sokům, Břetislavovi I a Oldřichovi, nestačilo, že byl oslepen a vykastrován. Jak praví Chronica Boemorum: „A po nemnohých dnech Kochan poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodinu noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních. A tak spravedlivý muž, kníže Jaromír, zemřel jako mučedník Boží roku od narození Páně 1038, dne 4. listopadu.“ Podobný nemilý úděl potkal i posledního Přemyslovce, mladičkého Václava III., ačkoliv ten byl zřejmě spíše proboden dýkou, když do tajné místnosti vstupoval. Možná, že to byla vzpomínka na jejich neblahý osud, která vedla syna Otce vlasti, Václava IV., k tomu, aby se, dle slov kronikáře, při křtu „posral v křtitelnici“ a posléze zopakoval tento akt při své korunovaci, když mu byly dva roky.

V tomto díle našeho povídání jsme nakonec zůstaly v lesích, na stráních, na hradech a ve městech českých a moravských, cizině daleké i té bližší se proto budeme věnovat v příštím pokračování.

S využitím knihy Radomila Šolce - Kam i císař pán chodil pěšky.

Byla jste někdy na hnoji? Či jinde mimo „civilizaci“? Těšila jste se, až usednete na pohodlný splachovací záchod? Dovedete si představit, jaký odér se linul nad středověkými městy? Viděla jste prevít na vlastní oči? Kde?