Draco occidentalis, drak západoevropský, je tvorem bezesporu zajímavým. Nalezneme ho v řadě bestiářů i v proslulém Physiologu ze 2. století po Kristu. Ani tento poddruh draka však není ve svém vzhledu a povaze jednotný.

Potomci Titánů
Slovo drak pochází pravděpodobně z řeckého dérkomai - ostře vidět, či derkeunés - spící s otevřenýma očima. Draci ovšem byli označováni také ofis, saura či hydros. V latině potom též serpens, vípera, anguis či coluber. V Hésiodově Theogonii (Zrození bohů) je drakům připisováno místo mezi Titány. Jejich tvar je v tomto období velmi rozmanitý, ke drakům jsou počítáni i takoví tvorové, jako je Hydra nebo Chiméra a mnoho draků, jako například Diův nepřítel Týfón, má antropomorfní, tedy člověku podobné rysy. Převažují ovšem draci podobní hadům - takovým drakem je například Pýthón, sok Apollónův, či Kadmův drak. Přestože na malbách jsou tito draci stále ještě zobrazováni převážně jako hadi, často vousatí či s lidskou hlavou a rukama, v příbězích už jsou často popisováni jako okřídlení ještěři, schopní letu.

Hltavci a strážci
V povaze řeckých draků najdeme rysy, charakteristické pro celý druh Draco occidentalis - jsou především zuřivou, ničivou, hltavou, nenasytnou a nerozumnou silou. Z tohoto kořene posléze vyrůstá záliba draků v pannách, i jejich častá zhouba - mnoho jich zahynulo po pozření otrávené návnady. Už v antice se však honosí další z typicky dračích funkcí - střeží poklady, jako například Ladón hlídající jablka Hesperidek, či významná místa - vchody do zásvětí, léčivé prameny nebo chrámy. V této funkci nemusí stát vždy na straně zla - konec konců, jako jedni z Titánů se honosí v podstatě božskou krví.

Prohnaní draci ze severu
V germánských jazycích je drak často označován jako červ - tedy wurm (hornoněmecky), waúrms (gótsky), wurmiz (starogermánsky), Wyrm (staroanglicky) či ormr (staronorsky). Jde o slovo pocházející z indoevropského kořene urmis přes latinské vermis. Zachován je ovšem i řecký název drak - draca, drek, Drache, draig, drauc a další. Stejně jako jejich řečtí příbuzní měli i severští draci mnoho společného s obry - v podstatě se řadili k Jötunnům, nepřátelům bohů. Nejznámějším z nich je bezesporu Fáfni, bratr Reginův a proradný sok Sigurdův. Právě proradnost a lstivost je typickým rysem germánských draků, stejně jako fakt, že střeží poklady. Mezi draky je ovšem počítán i obrovský had Midgardsorm, který při závěrečném střetů zahubí boha Thóra. Jeho podobnost s biblickým Livjátanem (psáno též Leviatan) jistě není náhodná...

Keltští věštní draci
Keltští draci se jen málokdy honosili vlastní osobností - většinou měli charakter přírodních sil a věštných znamení, jako například červený a bílý drak, kteří svým bojem bořili Vortigernovu pevnost. Bílý drak, Vortigernův symbol, nakonec podlehl rudému, kterého nosil ve znaku Uther, Artušův otec, zvaný též Pentdragon - dračí hlava. V keltských legendách se také poprvé setkáváme se soubojem lva a draka. Ctný rytíř v takovém boji pomáhá lvovi a lev se stává jeho společníkem. Tento příběh zažili mnozí, mezi jinými i Percival, Yvain a později i český Bruncvík...

Drak z ráje
Známý biblický našeptávač - had - bývá často ztotožňován s drakem, a ten je zas jednou z podob ďábla či jeho služebníkem. V křesťanské tradici tak draci prakticky bez výjimky nesou punc zla. Jsou obviňováni ze zrádnosti a úskočnosti, pýchy, nenasytnosti a vůbec z většiny špatných vlastností. Drakem je biblický Livjátan, drak se objevuje v obrazech Apokalypsy jako symbol ďábelské proradnosti a drak je nejčastějším soupeřem rytířů i svatých. Není proto divu, že vítězství křesťanství nad pohanskými kulty bývá v příbězích často symbolizováno vyhnáním či zabitím draků nebo hadů. Takovými protivníky dračího plemene byli například i sv. Patrik, který vyhnal hady z Irska, nebo sv. Magnus. Dračí plémě je také, skrze obludu Grendela, přiřazováno k potomkům Kainovým, a tím i ke krvežíznivým upírům.

Draci bestiářů
Podle středověkých učenců nebyli draci o nic méně skuteční než třeba lvi, nosorožci nebo sloni, které ostatně draci rádi lovili. Číhali na ně prý ve větvích stromů, poté se vrhli dolů, obtočili sloní nohy svým ocasem a vysáli slonovu krev, kterou se zchlazovali, protože sami byli žhavé podstaty. Leckdy se prý dokonce stalo, že mrtvý slon upadl na krví zpitého draka a zahynuli tak oba. Draci žili především v teplých krajích - v Etiopii či v Indii - a byli žádanou kořistí, neboť v hlavě měli takzvaný dračí kámen, který zachraňoval před veškerými jedy.

Tolik tedy o dracích, vznešených i děsivých, hrdinech skoro každé pohádky a každé pořádné rytířské legendy. Příště si povíme třeba něco o drakobijcích.

S využitím knihy Karla Koutského - Draci středověkého světa.

Znáte nějaké draky jménem? Vzpomenete si na pohádky, v nichž vystupují draci? Znáte i hodné draky? Víte, jak správně zabít draka? Co myslíte, jak vznikly legendy o dracích? Existovali draci? Nebo dokonce ještě existují?

Reklama