Sluníčko svítilo, teploty byly příjemné, děti hodné, vše vypadalo, že si Monika užije pohodové chvilky. V návalu dobré nálady zavolala i sestře, se kterou zrovna nevychází dobře, jestli nechce jít s nimi na dětské hřiště. Obě ženy se domluvily, kde se potkají. „Rozhodla jsem se pro delší trasu parkem. Chtěla jsem holky odměnit v cukrárně, protože byly zrovna ten den nevídaně klidné. Jinak jsou jako z divokých vajec. Byla jsem vážně překvapená, co se s nimi děje, nicméně jsem si ten klid užívala,“ začíná s vyprávěním svého příběhu Monika.

„Blížily jsme tedy na místo určení. Holčičky šly po mém boku, neodbíhaly, neustále mě držely za ruce. Zažívala jsem takový ten příjemný pocit, kdy máte chuť se usmívat. Zastavily jsme na chodníku a já vyhlížela na druhou stranu, až uvidím ségru.“ Dlouho se nic nedělo, Monika tak popošla blíže k silnici, aby měla lepší rozhled. Nikde žádné auto, jen pár pěších, sestra mezi nimi ale nebyla. Rozhodla se jí dát ještě deset minut. Déle čekat odmítala.

Právě během následující chvíle se dvojčata začala chovat jinak. „Neustále sebou šila. Tahala mě za ruce pryč. Myslela jsem, že už je to nebaví. Já z toho čekání byla taky mrzutá, navíc jsem myslela, že ségra už nedorazí, takže se dostavil pocit zklamání. Mix toho všeho mohl za to, že jsem na holky začala křičet, ať se uklidní. Ty ale nepřestaly, naopak přidaly na intenzitě. Myslela jsem, že jim jednu střihnu, protože opravdu vyváděly, pak jedna z nich pronesla větu, která mě zarazila.“

„Ta zněla: Maminko, pojď rychle pryč nebo umřeš.“ Monika se začala podrážděně vyptávat, co to má znamenat. Dcera ale trvala na svém a tahala svou maminku pryč, pak se přidala i druhá. Monika se jim snažila vysvětlit, že se nic nestane, ať se nebojí. Dívenky ale začaly plakat, tak je Monika vyslyšela. Odešly společně na lavičku v parku, kde je chtěla uklidnit. Najednou se ozvala rána. Monika se otočila a všimla si, že na chodníku, kde stály, je auto, které nabouralo do sloupu veřejného osvětlení.

Toho večera si Monika přemítala, co se stalo. Uvědomila si, že opravdu mohla být mrtvá, kdyby ji dvojčata neodtáhla. „Nechápu to. Silnice, u které jsme stály, byla rovná, nikde žádné auto, toho bych si určitě všimla. Je to pro mě záhada. S holkami jsem se o tom už nebavila, nechtěla jsem je stresovat ještě víc. Jedno je ale jasné, zachránily mi, možná nám, život.“

Nenechte si ujít:

Reklama