Tedy Julča ho přežila bez úhony. My sami máme rozličná zranění v závislosti na velikosti, síle a chtivosti psa, jehož Juliina vůně inspirovala k milostným útokům. Vzpomínám si, že největším vášnivcem vůbec byl olbřímí dalmatin Boris, jehož panička s rozpačitým úsměvem přihlížela tomu, jak s jejím utrhnuvším se psem zápasím o Juliinu čest na život a na smrt.
Loňský prosinec byl opět ve znamení horečného zbrojení, neboť Julča si nachystala hárání na vánoční pobyt na chalupě, kterou máme v zapadlé vsi, jíž probíhají celé smečky sexuchtivých psů všech národností a ras. Celou dobu pobytu jsme byli ve střehu. Že venku běhaly naše vlastní zcela nezaopatřené děti je v lehkých svetřících v mrazu nás iritovalo jen pramálo – všechna hlídací síla se napřela k Julii. Vlastně jsme si ty Vánoce pro samé hlídání ani moc neužili…
Poslední den - dvě hodiny před odjezdem domů - otevřel kdosi, koho se nám dodnes nepodařilo vypátrat, dveře a rozvášněná Julča se nepozorovaně vytratila. Za pár chvil pak celá naše rodina stála venku a sledovala Julii, jak stojí spolena s místním fešákem – černým jezevčíkem Astorem (naštěstí!) - zadky u sebe, každý hledí s otráveným výrazem na druhou stranu. Bylo po všem. Padl na mne smutek. Nejen, že jsme Julii neuhlídali, ale ta ubožačka si to snad nakonec ani neužila…
Reklama