„On si každé blbec myslí, že tu zůstane na vzorek, ale všichni tam musej,“ říkávala moje babička, když ji naštval nějaký arogantní hulvát. Jako dítě jsem to moc nechápala, ale když kolem sebe teď občas vidím ty ředitele zeměkoule, kteří si evidentně myslí, že zřejmě nikdy nebudu staří a nemohoucí, tak už jejím slovům rozumím…

Pro titulek dnešního článku jsem si vypůjčila název jednoho známého filmu, protože tato věta se mi vždy vybaví, když ve svém okolí zaslechnu, jak se u nás zachází se starými lidmi, chcete-li se seniory, jak se teď říká.

  • Můžeme proti tomu nějak bojovat, nebo se smířit s pouhým přihlížením s neblahou vidinou toho, že se jednou ocitneme na jejich místě? Někdy stačí se jen někoho zastat, ohradit se, ale v mnoha případech je každá rada drahá.

Dnes záměrně vybíráme příběhy, v kterých nejde o život, ale měly by nám připomenout, jaké věci se kolem nás dějí, ať je vidíme, či nikoliv.

paní

Silvie (25) o svém dědečkovi

Děda celý život pracoval. Podílel se na řadě významných staveb a svou práci odváděl dobře. Samozřejmě, za to se nedávají metály – a ani je nikdo na jeho místě nečeká, ale asi dost zamrzí, že nyní se s ním zachází jako s nějakým kusem hadru. A co hůř, že se tak děje ve zdravotnictví – a ještě v soukromém sektoru, kde by člověk očekával službu na úrovni, když si ji zaplatí.

Někdy před rokem si děda nechal udělat zubní protézu. Co vám budu povídat, není to laciná věc. Ale na zubech se moc šetřit nedá. Pokud nechcete zůstat na tekuté stravě, zuby potřebujete. Jenže se něco nepovedlo. Děda si nestěžoval a dlouho před rodinou tajil, že na zuby nemůže vlastně dokousnout. Všimla jsem si toho až při jeho návštěvě, kdy odmítal své oblíbené lahůdky s odůvodnění, že by je nerozkousal.

Prohlídla jsem si zuby a zjistila, že vůbec nemůže na většinu skousnout. Po náročném „výslechu“ jsem se nakonec dozvěděla, že mu protéza vůbec nesedí. A že lékař, kterému zaplatil šestnáct tisíc, po něm chce další peníze s tím, že to ZKUSÍ opravit. Dokonce mám pocit, že mu děda už něco dal, ale zase se to nepovedlo…. tak snad příště?

Zajímalo by mě, zda by si tento lékař troufnul stejné jednání k nějakému mladému manažerovi. Nechci kritizovat zdravotnictví jak celek, ale tohle je přesně ukázka toho, jak by to nemělo vypadat.

Zora (40 let)

Nedávno jsme s mou starší sestrou vyvedly naši mamku na procházku po Praze, včetně oblíbeného trhu, jenž se koná na Náplavce. Držely jsme se stranou hlavní tlačenice a kochaly se příjemnou atmosférou. Mámě bude osmdesát, hůř chodí a byla nadšená z toho, že se zase může pomalu procházet po břehu milované Vltavy a ochutnávat jídlo, které tam prodávají.

Evidentně se však procházela opravdu hodně pomalu a zřejmě i takřka neviditelně, protože v momentě, kdy jsme se sestrou zrovna opodál hledaly peníze na zaplacení občerstvení, prošel agresivním stylem kolem mámy statný třicátník s fotoaparátem a dost neomaleně ji bokem odstrčil, aby nemusel uhnout ze své PŘÍMÉ dráhy.

Než jsme stihly zareagovat, ztratil se v davu opodál. Nešlo o žádnou zásadní věc, nikomu se nic nestalo, ale nálada byla pokažená. Nevím, jak to vnímala mamka, ta to přešla s plachým úsměvem a mávnutím rukou, ale my jsme se sestrou pěkně zuřily. Člověka zamrzí, jak osobní nadutost změní jako mávnutím čarovného proutku kouzelné dopoledne mezi víceméně vlídnými lidmi na ponuré myšlenky.

Co se takovému člověku asi honí hlavou?

Přečtěte si také:

Reklama