Myslíte, že auto může dělat schválnosti?Tak si rozhodně nenechte ujít tento příspěvek. Poslala nám ho čtenářka s nickem Heligona a my jí za něj moc děkujeme.

Hezký den. Původně jsem chtěla psát o svém současném autě, se kterým mám spousty zážitků. Pak jsem si ale vzpomněla na jednu historku ze svých řidičských téměř začátků. Všichni, kterým jsem tuto peripetii vyprávěla, mi věřili maximálně z poloviny. Mysleli si, že v rámci zatraktivnění vyprávění si trošku vymýšlím. Proto se vám teď, milé ženy, zavazuji, že popíšu pouze čistou pravdu, přesně tak, jak se to stalo.

Poté, co jsem si vyzvedla nový, lesklý řidičský průkaz, netrvalo dlouho a odmítla jsem řídit ve společnosti mých rodičů. Oni jsou tak trošku nerváci. Naši mi zas na oplátku nebyli moc ochotní půjčovat auto. K této události docházelo zcela výjimečně a ze závažných důvodů. Měli jsme tehdy auta dvě a k mým výletům sloužila výhradně škoda 120. Bylo to auto spolehlivé a dodnes brázdí naše silnice. Nikdo s ním neměl žádný problém, až na mě. Ta potvora mě prostě nějak poznala a dělala mi naschvály. Na místo určení mě většinou dovezla, zpátky nikdy.

Tehdy jsem účinkovala jako doprovod v dětském folklórním souboru a občas musela dojíždět na vystoupení. Protože jsem vozila harmoniku a kroj, bylo auto nutné. Toho dne jsem ráno naskočila do škodovky, otočila klíčkem a chvilku poslouchala chrchlání. Zkusila jsem to znovu a znovu a znovu. Nakonec jsem vyrazila pro pomoc. Brácha uvedl auto do chodu a oznámil mi, že nějak blbne dobíjení. Stačí však, když nebudu nikde vypínat motor a udržím vyšší otáčky. Na místo jsem se dostala jen se dvěma menšími problémy. Ty mi pomohli vyřešit kolegové motoristé a jejich silné paže.

Cesta zpátky začala hladce a já úháněla s písní na rtech. Blížila se vesnice Spytihněv, ve které jsem vždy měla nějaké problémy. No jistě, jak jsem minula ceduli, cítím povědomé škubání. Jakoby docházel benzín. Před odjezdem jsem ale byla ujištěna, že benzínu mám dost. Možnosti byly dvě. Buď zastavím za dědinou na benzínce a pak budu muset zas někoho prosit, aby mě roztlačil. Nebo to prostě risknu a vytlačím z té krásky, co se dá. Rozhodnutí padlo a u benzínky jsem přišlápla plyn.

Za chvíli to přišlo. Ručička na ukazateli paliva spadla pod nulu. Ručička otáčkoměru naopak vyletěla do červeného pole. Tachometr se ustálil na osmdesáti, přestože jsem konstantně zpomalovala. Zapla jsem výstražná světla. Do rytmu jejich cvakání skákala ručička otáček doprava a doleva. Rozsvítila se kontrolka mazání a kontrolka baterie se výhružně rozblikala. Další dvě kontrolky jsem ani nepoznala. Vážně jsem uvažovala o tom, že jsem se zbláznila. Zastavila jsem, vypla motor a popadla mobil. Přes ujištění, že můžu kdykoliv zavolat domů, nikdo to nezvedal. Není se co divit, všichni byli na poli a telefon doma ve skříni. Opřela jsem se o přední kufr a chytala sluneční paprsky. Však oni se po mně začnou shánět, až neuvidí auto doma.

Na pomoc mi přifrčeli dva motorkáři a přes moje protesty se jali škodovku rozebírat. Na můj smělý dotaz, zda tomu vůbec rozumějí, jsem dostala odpověď: "V klidu, slečinko, já mám doma škodovku rozřezanou napůl."
To mě uklidnil. Nakonec tu káru rozchodili a já mířila k domovu. Těšila jsem se, jak všem dokážu, že to není rukama (mýma), že to auto vážně nejede. Přistavila jsem vozidlo a zhasla motor. Však uvidíte, že nestartuje. Taťka sedl do auta, otočil klíčkem a ten bez jakýchkoliv potíží naskočil. Nějaký jiný problém? Nebyl. Až do doby, než jsem zase zasedla za volant.

Heligona.

Váš příběh dokazuje, že i věci mají svou duši. Možná jste se vaší "stodvacítce"prostě nějak nezamlouvala.

Také vás někdy pozlobilo auto? Jak jste z toho "vybruslila"? Nechalo vás někdy ve štychu, nebo jste se s podobnou příhodou nikdy nesetkala? Máte štěstí na auta, která "nezlobí"?Tak se s nimi pochlubte.

Napište nám na dnešní téma na:

redakce@zena-in.cz

Reklama