První těhotenství, první manželství. Zjistila jsem, kterak lze rozpustit bramborové knedlíky za dvacet minut v hrnci, jak se z froté ponožek dělají potítka a jak snadno lze otěhotnět. Jak složité je pak na tenkých nožkách vláčet o deset kilo těžší tělo a jak fátální je pohrávat si v tomto stavu s vidlema...

bKdyž jsem mamince ve svých devatenácti letech oznámila, že tohohle pána si hodlám vzít, chtělo se jí zjevně omdlít.

Když jsem dodala, že budu muset, udělala to.

Reagovala takto akčně na fakt, že šlo o boxera supertěžké váhy, 130 kg těžkého a 190 cm vysokého s lehce placatým nosem. Já měla (a mám) 159 cm a 45 kg.

Nosil mě ale na rukách. Doslova.

Nikdy tahle dobrá žena nepochopila, jak jsem s ním mohla vůbec bez úhony provozovat některé věci, natožpak po nich otěhotnět.

Následně se celé mé těhotenství obávala, že nebudu jeho potomka schopna přivést na svět bez toho, abych musela podstoupit několik náročných chirurgických zákroků.

Já se mezi tím vržena do zcela jiných povinností, než se ráno probudit, odejít do práce a pak se prostě jen vrátit, učila být hospodyňkou.

Těhotenství jsem snášela dobře, když pominu fakt,

  • že jsem zvracela pokaždé, když jsem míjela masný krám,k
  • že jsem nemohla ležet na zádech, neb jsem měla pocit, že mi na hrudník někdo zaparkoval auto,
  • že jsem byla posedlá představou, že mě někdo uhodí do břicha, a tak jsem v tramvaji stála a cestu domů jsem si prodlužovala pomalu okolo celé čtvrti, vyhybajíc se dětskému fotbalovému hřišti,
  • že jsem se několikrát nervově zhroutila, protože v lednici nebyl jogurt  
  • že jsem od rána do večera pravidelně vyplakala několik litrů slz, kdy mi stačil prakticky jakýkoli podnět. Například večerníček.

Vaření

Hodně mě to bavilo. Méně už Pavla. Se zabetonovaným žaludkem výtvory z mé alchymistické dílny, které shovívavě pojídal, se cítil na tréninku on sám jako boxovací pytel.

Věrna heslu, že žádný zkušený z nebe nespadl, jsem dál pokoušela osud například s domácími bramborovými knedlíky.

První várka se mi někam ztratila.

Přestože mohu přísahat, že jsem dva válečky do vroucí vody skutečně vložila, po dvaceti minutách jsem vařečkou v hrnci rejdila marně. Rozpustily se. Úplně.

Pavel reagoval velmi chápavě. „To nevadí, vezmu si tu omáčku s chlebem, třeba přežiju,“ pravil mile.

Následovala má tradiční etuda zahrnující asi šedesát minut usedavého pláče.

Druhý pokus o knedlíky dopadl… raději ať nedopadl.

Ve snaze vyrobit tužší těsto jsem vyrobila báječnou zbraň hromadného ničení. Kdybych upustila tehdy jeden z knedlíků na to lino, dozajista by tam lítal ještě teď. Kdybyste jím hodili do davu, spolehlivě zabijete několik desítek osob.

„Nic si z toho nedělej, vezmu to chlapům na squash,“ pravil manžel pobaveně.

Kvílela jsem hodinu.

Praní

Poté, co jsem ve vířivé pračce rozvířila několik svetrů k nepoznání, jsem přišla na to, že se vlna nedá vyvářet, a specializovala jsem se na batikování.

Tak jsem se naučila, že ani modré trenýrky nelze prát s jiným než modrým prádlem a že s ložním nelze kombinovat džíny.

Docela mi to už šlo, až na ponožky.

Měl je pokaždé tak zprasené, že jsem je musela prát v ruce, což mě značně vyčerpávalo, ale chtěla jsem být vzorná.

Pak jsem objevila spásu v podobě sava. Přidávala jsem ho do pračky a hodně věcí se tak vybělilo. Včetně modrých, červených a jinak barevných…

Vyhodnotila jsem proto, že je budu namáčet zvlášť.

Rozložila jsem silně špinavé froté ponožky do umyvadla a zalila je savem. Nechám je tam přes noc, aby se pořádně vybělily, říkala jsem si a ulehla. Ten bude ráno koukat.

Koukal.

„Ty jsi mi vyrobila dvanáct potítek?“ otázal se drže v ruce konce šesti párů ponožek.

„To savo musíš ředit, miláčku.“

Hodinový pláč.

Cestování

Miloval cestování. Já ne. Měla jsem co dělat vláčet své stále objemnější tělo po rovině, natožpak každý týden z nádraží v Davli do kopce na Chlomek, kde stála chata mojí babičky.

Snažil se mi cesty na chatu zpříjemnit a pokaždé mi tam něco hezkého připravil. Naposledy mi přislíbil vybetonovat malé jezírko, kam jsem si chtěla dát čolky. A tak jsem jela.

Byl červenec. Bylo asi třicet stupňů.

Poté, co jsem se ve vlaku asi pětkrát pokusila zkolabovat, mě Pavel konečně vynesl z vlaku v Davli.

d

„Pojď tady, musíš se pořádně napít a já si dám pivo,“ řekl a strkal mě před sebou do nádražní nálevny.

„Dám si taky pivo!“ napadlo mě.

„V tomhle vedru? Nepiješ, neblbni!“

„A já ale chci pivo, mám na něj chuť!“ zatlačila jsem slzu.

„No tak jedno malý,“ doplnil u pultu.

Dala jsem dvě malá piva a měla ji jak z praku.

Cestou na Chlomek jsem poskakovala jako srnčí ratlík kolem manžela, který byl z mého stavu, v mém stavu, zjevně nervozní.

Házela jsem po něm šišky a propadala v záchvaty smíchu, na což nebyl zvyklý.

„Ty seš namol, to je strašný,“ pravil starostlivě.

Přišlo mi to neuvěřitelně vtipné, a tak jsem se jala několik minut válet  v listí smíchy. Jak jsme později zjistili, nejen v listí.

S papírem mezi lopatkami jsem bujaře pokračovala v cestě.

Na chatě mě to maličko přešlo. Pavel zhodnotil, že mi udělá vedle jezírka i záhonek na konvalinky, a poprosil mě o vidle. Odskotačila jsem do kůlny stále v dobrém rozmaru.

„Jséééém Krakéééén,“ povykovala jsem opírajíc se o vidle a zapichujíc je do země, co noha nohu minula.

Následně jsem si jednu ze zmíněných nohou ostrou špicí pevně připevnila skrz nárt k zemi.

Fakt, že se to stalo, zaznamenali díky schopnosti zvuků šířit se i obyvatelé na Slapech.

Nekecám, nesl mě v náručí na nádraží, do vlaku, do tramvaje a pěšky až na pražskou Bulovku.

„Copak se paní stalo?“ zeptala se starostlivě sestra na příjmu v takové kukani.

Pavel vylíčil, že jsem v osmém měsíci, že jsem si dala dvě malá piva, co jsem si díky tomu způsobila i odkud mě vláčí, a odložil mé tělo na sedátko. Doprovázelo mě několik soucitných pohledů několika očí.

Otevřely se dveře ordinace. Objevila se tvář mladého doktora, ve které si nebylo možno nevšimnout potlačovaného úsměvu.

„TA PANÍ S TĚMA VIDLEMÁÁ!“

Zbytek těhotenství jsem se nosila.

Pavlínka se narodila 2. srpna. Ještě jsem smrděla višňákem.

Reklama