Byla to Důchodkyně s velkým D. Ten typ, co vás bez problémů přetáhne francouzskou holí, a ještě u toho stihne pronést morální poučení.
„Ta dnešní mládež už se ničeho nebojí!“ stěžovala si ukřivděně, když se jí bandička puberťáků na inlajnech vysmála do obličeje.
Pokrčila jsem rameny.
„No řekněte sama,“ pokračovala ona zosobněná mravokárnost v monologu, „dřív, jó dřív, to se lidi báli, aby nepřišli do Pekla, ale dneska? No řekněte, čeho se bojí dneska? Dneska aby se bál slušný člověk, tak je to!“
„Nashledanou,“ došla mi trpělivost a rozloučila jsem se pozdravem, který jsem nemínila ani v nejmenším vážně. A na Důchodkyni jsem v poklidu zapomněla.

A byla bych na ni nevzpomněla, kdyby mi toho večera kamarádka nevyprávěla, že se bojí chodit sama v noci, protože ji rodiče odjakživa strašili, že ji někdo přepadne a ublíží jí. Neřekli jí nikdy jak, na to byla ještě moc malá, aby jí vykládali o znásilněních a vraždách, ale to neurčité „ublíží“ bylo možná ještě horší a ze všech nočních chodců vyčarovalo siluety monster s dlouhatánskými tesáky, spáry a nenasytnými chřtány. „Takové věci se nezapomínají,“ řekla mi kamarádka.

A tak jsem se, byť to v dnešních horkých dnech činím nerada, zamyslela. Čím vlastně rodiče strašili mě? A strašili mě vůbec něčím? Nějak jsem si nemohla na nic vzpomenout. Že se čertům dá nabančit, stačí mít jenom odvahu a dobré kamarády, to jsem věděla odmalinka. A zvířata nejsou zlá. A vlastně ani většina lidí. Jenom se nesmíš bát, vštěpovala mi máma zásadu přístupu ke všemu živému. A tak jsem se nebála, žádný pes mě nikdy nenapadl a podezřelá individua se mi širokým obloukem vyhýbají.

Že bych měla ideální výchovu? Ale já se přece bojím docela dost věcí, nedalo mi mé svědomí pokoj. A pak mi to došlo. Mí rodiče, bezpochyby v úmyslu čistém a nejlepším, zvolili mnohem sofistikovanější metodu. Nestrašili mě bubáky a strašáky, čerty nebo zlými lidmi. Neděsili mě Peklem ani kriminálem. Zato mi neustále dávali najevo, že jestli se budu bát, jestli budu plakat, jestli se vzdám, jestli selžu, budou se mi všichni smát. Budu k ničemu.

A tak zatímco kamarádka se bojí nočních chodců a známý má hrůzu z toho, aby náhodou nepropadl drogám, já se bojím selhání. To memento posměchu, neúspěchu, toho, že budu k ničemu – že nebudu mít – že nemám žádnou cenu, když si ji nevykoupím zásluhami – mi sedí za krkem jako ten nejhorší ze všech strašáků. A i když o něm vím, postavit se mu čelem ještě pořád nedokážu.

Čím Vás rodiče strašili, když jste byla malá?
Říkali, že si pro Vás přijde čert nebo polednice?
Nebo že zlobivé děti skončí v Pekle?
Že s tímhle přístupem to daleko nedotáhnete?
Že dopadnete jako feťáci a kriminálníci?
Varovali Vás před neznámými lidmi?
Nebo před tím, že se Vám budou ostatní smát?
Měli pravdu?
Nebo Vás nikdy ničím nestrašili?

Napište mi o bubácích a strašácích Vašeho dětství a o tom, co jste s nimi zažily na redakce@zena-in.cz! Nejlepší příspěvek odměním! A když nenapíšete, tak bububu :)!

Reklama