Pěstovat asertivitu u dvanáctiletého jedince je bezesporu pěkné, ale zkombinovat, co je podle něho in a současně v tom nebude mít venku omrzliny, už je horší. Nehledě na to, že kdyby měl člověk dát na to, co si hodlá takový počínající puberťák vzít na sebe do mrazu, vypadal by před okolím jako rodič šílenec.

bunda

Taková krásná bunda, majlant to stálo, a Johana ji ohodnotí jako „balvan“, ve kterém bude vypadat jako „velryba“.

Je to normální prošívaná teplá bunda s vložkou. Měla jsem z ní skutečně radost. Moje ratolest ovšem měla zálusk na koženkové nic, tak maximálně na konec května. Po úporném boji téměř na život na smrt a poté, co jsem jí vysvětlila, že pokavaď si nevybere něco teplého, odpovídajícího klimatickým podmínkám venku, vyberu jí něco sama a bude to.

Vybrala si bundu bílou.

„Prosím, vezmi jinou barvu, Johanko, tahle bude věčně zmazaná.“
„Mami, teď se nosí tohle, buď ráda, že se shodneme na tvaru.“

Jestli mě za ten ústupek nazvete rosolem, dám vám Johanu na jeden nákup, a ono vás to přejde!

Následovaly zimní boty. Johana má o číslo větší nohu než já, takže ona, na rozdíl ode mě, může vybírat i v dámském, což obratem udělala.

„Zapomeň. Řekla jsem zimní boty, ne tenké kozačky, navíc na podpatku, vypadáš jako žirafa. Je Ti dvanáct, ne dvacet.“

Obvyklá věta:

„ALE VŠECHNY HOLKY NOSÍ KOZAČKY S PODPATKEM!“

Jsem snad jediná matka všech žaček páté třídy, která má ještě zbytky rozumu, nebo Johanka lže, nebo jsem naopak jediná matka, která zamrzla kdesi v době kamenné?

„Johanko, uděláme spolu nějaký kompromis.“
„Tvoje kompromisy, mami, jsou něco jako: chceš píchnout, nebo bodnout?“
„Johano, tohle jsou tenisky – zapomeň na to. Venku je metr sněhu.“
„Mami. tohle jsou sněhule pro dementy.“
„Opakuji informaci: Venku JE sníh.“
„Johanko, najdi něco, co má teplou vložku.“

Tvářila se jako kynutý knedlík. Chtěla jsem jí nenápadně jednu vrazit, ale podavačka se pořád dívala. I dala jsem jí  700,- a upozornila ji, že pokud přijde v něčem, co vyhodnotím jako nevhodné, půjde to osobně vrátit s tím, že je od této chvíle bezdomovec. To ji nejen pobavilo, ale navíc i potěšilo.

„Nezapomeň na čepici!“

„Nechci čepici. Holky ji taky nenosí.“

Odešla jsem bez komentáře.

Přišla v té bílé bundě, botách s vložkou, ale na podpatku a koupila si chlupatou čelenku.

Krom toho mi koupila rukavice – palčáky, které mi předala se slovy: „Jestli sis toho nevšimla, tak venku je sníh, nebo mi snad chceš tvrdit, že nikdo vod tebe z práce nemá palčáky, když je pod nulou?“

Ví, že rukavice nenosím.

Jely jsme navečer ještě nakoupit. Při vystupování z auta pomáhala Johanka s nákupem. V otočce zavadila o sloupek a bílý zázrak zlila rybízovou šťávou. Stála tam k nerozeznání od toho sloupku.

„Maminečko, prosím tě neřvi, i kdyby byla v jiný barvě, stejně by tam byl ten flek.“

Ta šťáva nepustila.

Včera jsme koupily modrou. Ta bílá už totiž byla poslední.

Reklama