Minulý týden jsme se dotkli úsměvných zážitků českých delegátů z přímořských destinací, které s našimi klienty čas od času zažívají. Dnes se však zaměříme na konkrétní slečnu, s níž jsem se seznámila tento rok ve španělském Katalánsku, a jejíž výpověď mě doslova šokovala...

„Delegátku v této lokalitě dělám již mnoho let, práce mě baví, a ač se to možná nebude tak jevit, mám ráda lidi.“ Směje se Šárka, se kterou jsem se letos seznámila během svých katalánských cest. Jelikož velmi ráda poslouchám a předávám si s ostatními své cestovatelské zážitky, požádala jsem Šárku, aby mi sdělila nejzajímavější historku, kterou vypráví během nudných zimních večerů svým přátelům. Proto ji berte jako kuriózní případ, kterým si za svou pracovní dráhu u CK prošla. Tento rok se Šárka vrátila dříve a já jsem ráda, že si na mne udělala čas a s vtipným nadhledem, který je jí vlastní, začala vyprávět…

„Má práce je líhní zážitků, ale na jeden případ nezapomenu až do konce svých dnů.“ Chvilku se odmlčí a pokračuje. „Pamatuji si na rodinu, která si na mě po svém příjezdu do naší vlasti stěžovala následnými slovy: „Ta blonďatá flundra nás šikanovala!“ Stížnost s tímto zněním prý také přistála na Asociaci cestovních kanceláří, kam Šárka zamířila ihned po svém příjezdu do Česka. „No, co ti budu povídat, rodinka Bártových byla pěkně vykutálená!“ Přitom všechno prý začalo poměrně nevinně…

ccc

„Všichni se pořádně podívejte, kde se teď nacházíme!“ skupinka Čechů v čele s delegátkou Šárkou se zrovna ocitla u Olympijského přístavu v Barceloně. „Na dvě hodiny máte rozchod, kdo z vás chce, můžete mě následovat, půjdeme se projít po La Ramble, kdo nechce, může jít po vlastní ose. Pro případ, že byste se kdokoliv z vás ztratil, rozdávám vám ještě jednou své telefonní číslo. Kontakt na vás všechny mám. Takže ve 22:00 tady u tohoto pomníku, ok?“ „No jo…se neztratíme. Si jako myslíte o nás, že sme totální tupci?“ Zahučel podivný pán v sandálech s ponožkami až ke kolenům. „Všichni nejsme blonďatý, paninko!“ ozvalo se z davu další heroické přitakání. Šárka se jen usmála, poděkovala všem a dala povel k rozchodu. Dav se rozprchl a Šárka si to s dalšími asi deseti klienty, kteří se raději nechali vést odborným dohledem s komentářem, namířila na světoznámý bulvár La Rambla. Dav střídal dav, fronta frontu, a tak se i zbylý hlouček věrných Čechů úspěšně rozmělnil. „Běžte sami, pokud si troufnete, nikam jsme nezahýbali, stačí, když se za hodinku se opět vrátíte na místo, odkud jsme odcházeli, jděte rovnou za nosem.“ „Jasně slečno delegátko, zajdeme si na wécko, zkusíme tady ten jejich Mekáč a za chvíli jsme tam.“ odpověděla Šárce s úsměvem jedna z žen. Po chvíli však Šárka osaměla, sedla si na chodník a doufala, že za necelou hodinu se všichni sejdou na smluveném místě. „Když jsem přicházela zpět k pomníku, myslela jsem, že mě omyje, jeden pán od nás, který zjevně nevěděl, jak se má chovat v silničním provozu, přecházel kruháč, auto sem, auto tam, krosil to v hustym provozu, chtěl si asi zkrátit cestu. Krev mi tuhla v žilách, ale přežil!“ směje se Šárka.

„Bylo 22:00 a já jsem začala počítat své věrné ovečky, k mému překvapení byly skoro všechny. Chyběla jen jedna rodinka, rodinka Bártových, jejíž identifikační znamení byla naprostá ignorace veškerých mých slov, takže jsem s tím i počítala. Když ale ani po dvaceti minutách nepřicházeli, začínala jsem být nervózní. Něco mi říkalo, že to s nimi nebude jednoduché. Neváhala jsem tedy a nažhavila linku, která byla nedostupná.“ Nervozita stoupala, Bártovi měli skluz půl hodiny a ostatní už začínali hudrat, pokračuje ve vypravování Šárka.

dddd

„Kde sou, šmarjá chceme jet domů, to sou blbouni bezohledný!“ ozývalo se od ostatních a Šárce se začínalo rosit čelo. „Neviděli jste je někdo, nemáte na ně někdo z vás ještě jiný kontakt?“ ptala se všech. Volala i do CK, ale jiný kontakt n asebe rodina nikde nezanechala. V mysli si prý představovala ten nejhorší scénář, jak bůhvíkde bloudí, nebo leží v tratolišti krve. „Nevěděla jsem co dál a tak jsem zavolala tamní policii. Musela jsem to udělat, volala jsem jim každou minuty, stále byli nedostupní a bylo už 23:00. Bála jsem se o ně. Katalánská policie u nás byla asi do čtvrt hodiny, nahlásila jsem problém, sepsali jsme protokol a bylo. Autobus ostatní odvezl zpět do jejich hotelů a já vynervená raději informovala své nadřízené, hotel, kolegy…byla to jedna z nejhorších chvil v mém životě. Všichni mě ubezpečovali, že to bude ok, ať se nebojím, že se stoprocentně vrátí, ale já neslyšela, neviděla. Pořád jsem volala na číslo, které mi na sebe dali.“ Vypráví s hořkostí v hlase Šárka, která se klepe ještě teď. „No, policie pátrala, já odjela do svého zázemí, když v tom mi asi v 5:00 ráno zavolal recepční z hotelu, kde byli Bártovi ubytováni.“ „Šárko, Bártovi se teď vrátili, šli na pokoj, nic jim není!“ řekl mi recepční Juan.

„V tu chvíli ze mě spadnul balvan a rozeběhla jsem se za nimi. Bylo asi 6:00 ráno a já zaklepala na jejich pokoj. Otevřel mi přiopilý pan Bárta a se slovy: Ty blonďatá flundro, co nás obtěžuješ, koukej vypadnout!mi přibouchl dveře před nosem.“  Šárka se ale nenechala odbýt, dožadovala se vysvětlení. Rodinka Bártových si zkrátka zašla do tamního baru, pořádně se zlila a jakýmsi zázrakem se vrátila zpět na hotelový pokoj. „Šikana tady je, nic jinýho, ta kravizna si zaslouží padáka a nejmíň pár ran přes tu její fajnovou kušnu. Furt nám včera volala a ničí nám soukromej život, šikanuje nás, to co včera předvedla, bude mít dohru!“ Tak se prý pan Bárta prezentoval na obědě mezi ostatními účastníky zájezdu. „Žádala jsem po panu Bártovi a jeho ženě vysvětlení, měli se, tak jako ostatní, vrátit na místo našeho srazu, neřekli mi, že se chtěli do hotelu dopravit sami, navíc mi ani nebyli schopní zavolat.“ Vypráví Šárka. Pan Bárta jí prý ale jen hrubě urážel a slovní vyhrůžky stupňoval. „Prý jsem jim neoprávněně svými telefonáty zasahovala do soukromí a zničila jim tak dovolenou.“

„Uvidíš, až se vrátíme, ty flundro, budeš se divit, káčo pitomá. Tohle je šikana, to si odneseš. My ti nejsme povinný cokoliv říkat, ty náno.“  To prý byla poslední slova hlavy rodiny Bártových, která na Šárku po návratu do Česka sepsala stížnost a žádost o prošetření celého jejich případu. Ve stížnosti doslova stálo: „Ta blonďatá flundra nás šikanovala, žádáme finanční kompenzaci za psychickou újmu, to bylo vězení, ne dovolená.“ „Když jsem přijela do Čech zpět, už jsme se dopisem jen bavili, samozřejmě, že neuspěli, ale musím říct, že jsem si po této zkušenosti dala na rok oraz. Dnes už ale vesele pracuji dál. Srážce s blbcem se člověk prostě nevyhne, minimálně jedna číhá na každého z nás.“ Uzavírá s úsměvem svůj příběh Šárka a vytahuje své letošní snímky z milované Barcelony…

xx

Čtete také:

Reklama