Reklama

Příběh, který vám dnes budu vyprávět, se stal ještě za totáče v jednom JZD. Mívali jsme v té vesnici chatu a jezdili tam jednou za čas. S místními zemědělci jsme se znali jako děti dobře, chodili jsme na pole vyhrabávat po sklizni brambory, koukat se na krávy na pastvě...

Jarda

cow

V družstvu pomáhal také Jarda. Říkali jsme mu Jarda Hnoják, protože byl strašně cítit. Byl trochu retardovaný, ale za práci vzít uměl. Měli ho tam jako takovou holku pro všechno. Když bylo potřeba někde něco přitlouct, volali Jardu, když se skládaly balíky slámy, asistoval u toho, když se přehazoval hnůj...

Neřeknu vám, kolik Jardovi bylo let, ale byl to dospělý chlap, kterého jsme měli jako děti moc rádi. Duševně se zatavil někde v pubertě, takže se s námi dokázal bavit o dětských problémech - moc takových dospělých nebylo. Vždycky jsme sedávali na chodníku na návsi a Jarda se k nám přidal, povyprávěl o svých angličácích, dal si s námi zmrzlinu a zase šel.

Mamánek

Jarda bydlel s maminkou na konci vesnice. Ta ho vždycky sháněla, chodila po vesnici a ptala se: „Neviděli jste Jardu, děti?“ Byla asi také trochu bláznicí, protože když nad tím zpětně přemýšlím, chodila ho hledat skoro pořád, i když byl zrovna v práci. Jednou ale Jardu odvezla policie...

Co se stalo?

Jarda byl zoofil. Časem jsem se doslechl, že Jarda chodil do kravína, když tam nikdo nebyl, a ukájel se na kravách. Jenže kráva vám nic neřekne - většinou silně bučely, když kolem nich Jarda procházel, ale to nikomu podezřelé nebylo.

Syndrom ošukaného psa

Hlavní zootechnička se na Jardu začala soustředit jednou, když družstevní pes vylétl jako namydlený blesk ze stodoly, kvičel a měl stažený ocas. Ve stodole byl Jarda a tvářil se, že rozdělává balíky sena. „Připlet se mi pod nohy...“ vymlouval se prý tenkrát. Jenže od té doby, kdykoli šel Jarda okolo Bojara - tak se vlčák jmenoval - stáhl pes ocas mezi nohy, přikrčil se a vrčel. „Nemá mě rád,“ krčil rameny Jarda.

Po směně

Zootechnička trochu zostřila dohled a začala dělat náhodné obchůzky JZD po pracovní době. Procházela všechny budovy a jednou Jardu načapala, jak stojí v kravíně za krávou na stoličce a... ukájí se. Hnala ho vidlemi se staženými kalhotami přes celé nádvoří. Druhý den si Jardu, jak už jsem psal, odvezla policie. Když jsme přijeli další rok, Jarda už byl zase zpátky, ale v JZD už nepracoval a měl tam zakázáno chodit.

A co děti?

Vzpomínám si, jak se tenkrát rodiče vyptávali, jestli nám Jarda neublížil, nenutil nás svlékat se. Nechápali jsme to, byl přece tak hodný a skutečně nikoho z nás nikdy neobtěžoval, kluky ani holčičky...