Reklama

Hezké pondělí všem,

 

i já jsem se rozhodla vám napsat něco málo na téma děti, v mém případě se jedná o mé dítě vlastní. Coby mamina sedmiletého kluka mám taky zážitků až nad hlavu, ale ony většinou bývají vtipné pouze pro zasvěcenou skupinu lidí. To spíš hlášky se dost často povedou… jen tak mít vůli si je zapisovat.

Tak aspoň přihodím jednu (hlášku i příhodu), která se stala včera a  jež na začátku vůbec vtipná nebyla. Ještě bych asi měla předeslat, že babička mi (proti mé vůli) syna „straší“ tím, že když bude zlobit, půjde do dětského domova, grr. Naštěstí syn je „splachovací“ a takovéhle věci mu jdou jedním uchem tam, druhým ven. Co se týče trestů, tak ty moc nepraktikujeme, jelikož jsem s ním sama, tak jsem asi moc měkká a spíš vyhrožuju nebo plácnu, než abych rozdávala tresty, které nemám dost důslednosti dodržovat.

Ovšem včera jsem už viděla vzteky rudě. Syn se mi totiž ztratil. Jelikož mu bylo sedm a odmalička ho vedu k samostatnosti (už 2 roky chodí sám nakupovat), pustila jsem ho včera na chvíli samotného ven. Bydlíme v malém městě na sídlišti, kde nejezdí auta a kde se všichni znají, takže ho čas od času takhle „vypouštím“ na zkoušku. Včera si jel na koloběžce objet blok paneláků a pak se vrátit domů nebo směl zůstat na hřišti. Po půlhodině jsem ho šla na hřiště zkontrolovat, ale nikde nebyl. Oběhla jsem blok domů, nic. Vztekle jsem došla domů a slibovala juniorovi všechny tresty světa, až se objeví. Popadla jsem papíry a klíčky od auta a jela ho hledat. V tu chvíli už jsem se ovšem klepala jak sulc a panika se mnou lomcovala. Pochopitelně už jsem v duchu viděla ty nejhorší scénáře – srazilo ho auto, odvlekl ho pedofil, spadl a někde ve škarpě krvácí… kdo zažil, asi chápe. Už jsem se v duchu viděla u výslechu na policii a před kamerami TV Nova, zvlášť potom, co jsem našla děti, s nimiž si obvykle hraje, a ty ho vůbec neviděly…

Ale abych to zkrátila, ani hledání naštěstí netrvalo dlouho, objela jsem dva kamarády bydlící nedaleko, a když jsem u toho druhého na dvorku uviděla synovu koloběžku, spadl mi kámen ze srdce. Co následovalo, si asi dovedete představit – lítaly hromy a blesky, ale v duchu jsem byla ráda, že žije a je v pořádku. Syn, jinak tak zodpovědný a spolehlivý viděl, že tentokrát opravdu hodně přestřelil a byl z toho doopravdy nešťastný. Já jsem si doma dala panáka a padla do křesla, úplně vyřízená. Junior si mezitím vzal baťůžek, nacpal do něj dvě trika, slipky, ponožky, mikinu, pistolku a plyšáka a se slzičkami v očích za mnou přišel: „Mami, já vím, že jsem to přehnal, tak já teda asi musím jít do toho domova důchodců, viď?“

No co byste mu řekli? Dal jsem mu pusu, promluvila do duše a uložila rozumné tresty. I sama sobě, protože jsem asi někde udělala chybu. Ale snad to společně napravíme. Jen už je mi jasné, že vzhledem k tomu, že junior bude po prázdninách prvňáček, budu si asi muset doplnit zásoby Lexaurinu a červeného vína (podotýkám, že užívám s mírou odděleněJ))).

„Utěšíte“ prosím mou vystresovanou duši tím, že i vám se stalo něco podobného? A pokud ne, tak vám ze srdce přeju, aby vás tohle nepotkalo, ten strach je fakt příšernej…

 

LFNikita

 


 

Utěšíme, utěšíme, to víš, že jo :)

Malá, malá.... malá