Když jsem poslouchala tenhle příběh, nevěřila jsem vlastním uším. Jak můžou být lidé tak (mírně řečeno) lehkovážní a nechat situaci dojít tak daleko, že přijdou o střechu nad hlavou? A střechu ne tak ledajakou!

Mít vilku na Ořechovce v památkově chráněné zóně je snem mnoha bohatých, natož průměrně vydělávajících. Jenomže jak už to chodí, lehce nabyl, lehce pozbyl. Co původní generace v potu tváře vybuduje, to může ta následující proměnit v prach.

dům

Vilku koupila matka, za finančního přispění svého bratra – tehdy velice uznávaného malíře. Měla čtyři dcery, které se postupně provdaly a odešly se svými manžely bydlet do jiných bytů a čtvrtí. Zůstala s ní nejstarší dcera, která byla sama se synem. O maminku se příkladně starala a ostatní dcery braly jako samozřejmost, že na ni maminka vilku přepsala. Po její smrti zůstala dcera ve vilce se synkem

Jak šel čas, z příkladného chlapečka se vyklubal pěkný „výlupek“. Zanechal studia a začal si vydělávat „podivným“ způsobem. Jakýmsi záhadným obchodováním. Ale to není až tak podstatné. Podstatné je, že se mu „podnikání“ vymklo z rukou, dostal se do dluhů a s nimi (jak už to tak chodí) do začarovaného kruhu. Aby mohl splatit pohledávky, potřeboval milionovou půjčku. Jenomže neměl čím ručit, tak se obrátil na matku. Matka kupodivu dlouho neváhala.

„Přece nenechám svého syna ve štychu,“ prohlásila před zděšenými zraky svých sester a zaručila se „maminčinou“ vilkou na Ořechovce. Banka po ní ráda „sáhla“ a peníze vyplatila.

Ale tím to zdaleka neskončilo.

Půjčky se musí splácet, a to se synkovi nějak nedařilo. Zřejmě bylo dluhů víc, než byl ochoten matce přiznat. Vilka tedy propadla bance a oba přišli o střechu nad hlavou.
Jediné štěstí v neštěstí bylo, že se vilku v lukrativní čtvrti podařilo slušně vydražit a po odečtení dlužných pohledávek zbylo alespoň něco na pořízení skromného bytu.

Jaké z toho plyne poučení?

Ani svému dítěti neručte vlastní střechou nad hlavou. Nikdy nevíte, kdy o ni můžete přijít.

Přečtěte si podobné případy:

Reklama