Reklama

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a mnohdy nás vývoj událostí překvapí. Někdy se stane, že něco odmítáme, a nakonec u toho stejně skončíme. A až časem se ukáže, že to vlastně dopadlo dobře.

Rozhodnout se, kam jít na střední školu, je důležitý životní krok. Hodně patnáctiletých dětí ale v tomhle věku ještě netuší, co by jednou chtěly dělat, a tak prostě něco zkusí. Jiní zase stoprocentně ví, co dělat nechtějí.

Přečtěte si také:

Dvacetiletý Michal to věděl v 15 letech docela přesně: nechtěl jít na konzervatoř. I když hrál od šesti let na housle a naučil se sám i na kytaru a další nástroje a měl opravdový talent, rodičům prostě řekl, že konzervatoř nepřipadá v úvahu.

syn

„Bylo nám to samozřejmě líto, snažili jsme se ho přesvědčit, protože jeho talentu byla opravdu škoda nevyužít. Michal má výborný sluch, muzika ho vždycky bavila, už od třinácti let hrál v kapele, doma si často hrával, skládal písničky... Ale nic s ním nehnulo. Pochopili jsme, nemělo smysl, aby si dával přihlášku na konzervatoř, stejně by tam nešel. Až do poslední chvíle jsem ale tajně doufala, že si to rozmyslí. Nerozmyslel.

Talentu byla škoda

Naopak si vybral úplně něco jiného - průmyslovku, obor strojírenství. Divila jsem se, k technice nikdy netíhl, myslím si, že ani není moc technický typ a nemá logické myšlení. Šel tam s nejlepším kamarádem, říkala jsem si, že to asi mělo největší vliv. Myslela jsem si, že si vybere třeba gymnázium nebo ekonomku, když už. Ale chtěl to, tak to měl.

Ze začátku to docela šlo, všichni byli mimo z přechodu na střední školu, takže tam Michal celkem zapadl. Netrvalo ale dlouho a začal nosit špatné známky. Odborné předměty mu samozřejmě vůbec nešly, nebavily ho. Trápil se s domácími úkoly, s referáty, děsil se praktických cvičení, protože nikdy dřív nic takového nedělal a nerozuměl tomu. Bylo mi ho líto, ale co jsem měla dělat? Připomínat mu, že si to vybral sám, by mu nepomohlo. Sama jsem ale přemýšlela, co dál, tohle nemohl čtyři roky vydržet.

A tak to jednoho dne vyřešil Michal sám, bylo to asi v březnu. Se školou šli na praxi do nějakého podniku, kde se vyráběly součástky do elektroniky, ani nevím přesně, co to bylo. Přišel úplně vyřízený, praštil taškou a řekl: Mami, už to nezvládnu. Měli jsme rozbít kladivem nějaké součástky na pásu. Jedna holka, co chodí s námi do třídy, vzala kladivo a lup, bylo hotovo. Když jsem pak šel na řadu já, skoro jsem to kladivo ani nezvedl... To není nic pro mě, už mi to došlo. Mohl bych přece jen zkusit tu konzervatoř?“

Letos Michal odmaturoval na konzervatoři. Studium ho nakonec bavilo. Ale nebýt toho, že si zkusil rok něco jiného, kdoví. Možná by žil s pocitem, že ho k tomu rodiče donutili, a nebylo by to ono. Takhle si na to musel přijít sám.

Další články v magazínu: