Nejsem přecitlivělá, ale i tak si nedokážu dost dobře představit, jak se mi změní život už za pouhých pár měsíců. Je nějaký spolehlivý recept, jak tohle zvládnout?

Vždycky, kam mi jen paměť sahá, jsem si snila a plánovala, že jednou budu mít muže a nejmíň tři děti. Život ale někdy mění řádně, a tak mám splněno z jedné čtvrtiny. Mám patnáctiletého syna. Manžel se vytratil, když byly malému 2 roky, a dál se o svého potomka nezajímá. Já učinila ještě jeden pokus o trvalý vztah, který taky dopadl nevalně, a zbývající roky jsme proklepali ve dvou. Nechtěla jsem, aby se synovi co pár let měnili tatínkové - k mužům jsem ztratila důvěru.

Tedy, úplně ve dvou ne. Naší domácností prošla řada zvířectva všelikého, až do doby, kdy nám před necelými dvěma roky (ta dvojka je snad zakletá) umřel Ámos, takové chlupaté psí strašidlo, klaun a tajtrdlík. Voříšek, co se k nám kdysi přidal na jednom z výletů, zblajzl čtyři chleby se salámem a už zůstal. Jeho odchod nás dost sebral a nějak chyběla vůle nahradit ho někým jiným.

Sletělo dalších pár měsíců, syn dokončil základku a k radosti nás obou udělal letos přijímačky a byl přijat na školu, kterou si vybral. Moje radost je lehce zkalena tím, že jde o školu v hodně vzdáleném městě. Asi přes půlku republiky. To znamená internát. A domů tak jednou za měsíc.

Než mi začnete blahopřát a nadšeně vykřikovat, jak teď budu mít spoustu volného času pro sebe, na své koníčky, na milence :-) - ne, to je pokus o vtip, žádní milenci... tak než se začnete radovat, musím vás upozornit, že čím dál více začínám propadat chmurným vizím a jakési panice. Co tam bude dělat? Nebude flákat jídlo? Stádní stravování odmítá... co si neuloví sám, nebude mít. A nezvlčí mi tam? Už se těší, jak bude celé dny (tedy, ve chvílích volna) courat s foťákem po okolí. Focení je jeho velký koníček. Úplně ho vidím. S prázdným žaludkem, rozcuchaný, plazící se nebo šplhající kamsi ve snaze získat co nejlepší úhel záběru - a místo, aby se mi večer vrátil špinavý a hladový jak vlk a vyjedl celou ledničku i hrnce na sporáku, vrátí se na intr, kde o suchou kůrku nezavadí. :-))

No dobře. Než zešedivíte nebo než najdete něco, čím byste mě s tichým úsměvem umlátili, uznám - ano, zvládne to. Samozřejmě, že to zvládne. Ale než odjede, budu to muset zvládnout i já. Představa, že už se z jeho pokoje nebudou linout dunivé zvuky muziky nebo nějaké střílečky, že bude všude klid a prázdno...

Zatím si plánuji, co všechno mu nabalit s sebou, na co nezapomenout, zahrnuji ho tisícem rad a připomínek, které trpělivě snáší (zná mě, ví, že se musím vymluvit) a které ihned pouští druhým uchem ven, zůstávaje jimi nedotčen (taky ho znám), a s lehkou závistí myslím na všechny Honzy, které jejich rodičové vyslali do světa jen s rancem buchet a o víc se nestarali (v nejhorším případě se postaral kouzelný dědeček) - jak to dělali, že se z toho nezbláznili?? :-)

Pak je tu ještě otázka kapesného, u něhož si zatím nějak nedokážu představit, kolik bych mu měla dávat, aby s tím vystačil. A internát také není nejlevnější. Ne že bychom nevyšli – vždycky se to nějak vyřešilo – ale mám trošku obavy i z tohoto.

Času fůra, zatím. Jenže já si zvykám pomalu. Půlka naší rodiny se chystá do světa a já se s tím srovnávám zatím docela těžce. Moc bych proto ocenila nějaké rady a zkušenosti, pokud je některá máte. Myslím, že můj mladý muž to zvládne dobře, vychovala jsem ho snad, že je připravený na podobné situace, ale zatím si nejsem jista, jak to zvládnu já. Všechen ten volný čas, o kterém jsem mluvila, mne totiž začíná trochu děsit. Trochu dost.

Martina

Reklama