Zajímavý příběh mi vyprávěla moje dobrá známá. Protože si nepřála být ve článku jmenována, budu jí říkat třeba paní Alena. Paní Alena má jen pár let do důchodu, přesto musí finančně vypomáhat rodině svého syna lékaře...

money

S paní Alenou se znám několik let. Je to vlídná žena, která pracuje jako překladatelka. Kdo zná tohle řemeslo, ví, že hovořit o nějakém důchodu není úplně na místě. Překladatelé často překládají do konce života. Každopádně paní Alena už má jen pár let do důchodového věku.

Syn vystudoval medicínu

„Když se Mirek hlásil na medicínu,“ vzpomíná Alena, „bral to jednak jako poslání, a také říkal, že je to přece prestižní obor, se kterým se vždycky uživí.“ Dnes se ale tomuhle tvrzení musí paní Alena smát. Situace vystudovaného lékaře u nás totiž není nijak záviděníhodná. „Po škole nastoupil na chirurgii, kde dostal patnáct tisíc hrubého nástupní plat, to je pět let zpátky. Dnes má hrubého třiadvacet a velké finanční problémy s uživením početné rodiny.“

Přijde vám zvláštní, že si chirurg v renomované nemocnici vydělá tak málo? Zvláštní to není, nemá totiž dodělanou atestaci a nemůže tedy bez dozoru provádět sám chirurgické výkony. „Když člověk vyjde dnes v sedmadvaceti z medicíny, tak je nic,“ vysvětluje paní Alena, „Evropská unie požaduje atestaci skládající se z pěti let praxe a mnoha odoperovaných výkonů - je to v desítkách na jednotlivé orgány. Takže prakticky atestaci získat za těch pět let stejně nemůžete, protože nemocnice nemají kapacitu na to, aby u vás stále někdo stál a dozoroval, jak operujete. To, že někde děláte při operaci asistenta, se bohužel nezapočítává.“ A tak má k atestaci a lepším penězům Mirek ještě pár let dveře zavřené. A to je mu dvaatřicet.

Když s manželkou oba pracovali, zvládali vše finančně dobře. Mirek si vzal ženu s malým dítětem a po roce a půl se jim narodily dvojčátka. „Jakmile šla Lidka na rizikovku, začali mít problémy s penězi,“ vzpomíná paní Alena.“Když se pak narodila dvojčátka, bylo to velké štěstí, ale přineslo to i kupu nových výdajů, protože příspěvky na dvojčátka nejsou zdaleka dvojnásobné, ale výdaje bych řekla, že jsou i vyšší - už jen auto, které potřebujete, musí být dost velké, aby se tam vešly dvě autosedačky...“

Paní Alena se snaží rodinu finančně podržet, ale...

„Snažím se je maximálně podpořit. Sama si vydělávám slušně, tak pro mě není problém mladým přispívat, ale Mirek mi to nedávno vyčetl,“ říká smutně Alena. Předávala mu obálku s penězi, ale místo slova díku se dočkala jen odmítnutí. „Vrazil mi peníze zpátky. Že prý nejsou žebráci, a ať si to nechám. A při to jsme před tím zrovna diskutovali o tom, jak šly nahoru potraviny, benzín a kde na to má člověk pořád brát. Znám přece moc dobře jejich situaci... Dřív si hotovost brali a byli rádi, vůbec nechápu, co se stalo... Ostatně pár dní nato si nechal natankovat plnou nádrž, i když mě vezl jen pár kilometrů. Asi mu vadí brát si hotové peníze...“

Možná vás jako mě napadne, jak je to s rodiči Lidky - jestli v tom nehrají nějakou roli. Paní Alena říká, že ti mají nastavený život úplně jinak. Děti podporovali do maturity, ale na vysokou si už musely vydělat samy, ale jinak mají dobré vztahy. Odtud tedy vítr nefouká...

Musím říct, že jsem byl šokovaný, že ani třicetiletý lékař nemá v naší zemi (navíc v hlavním městě) šanci sám uživit rodinu bez finanční podpory příbuzných. Ale to neřeší problém paní Aleny, napadlo mě, že by za tím mohla být psychika, a zavolal jsem psycholožce Zdeňce Sládečkové, jestli by mi k problému neřekla pár slov...

Problém milodaru očima Zdeňky Sládečkové

Tenhle problém je velice složitý a postihuje dnes mnoho mladých lidí, kteří se do pracovního prostředí zařadí až po vysoké škole. Mladí lidé udělají všechno pro to, aby byli nezávislí, ale nejsou schopni v této společnosti obstát, přesto je musí sociálně podporovat nejbližší okolí. U mladých lékařů se s tím setkávám ve své praxi často. I když to tak možná nebude vypadat, jde o podobný problém jako s milodary. Když se zeptáte handicapovaného jedince, zjistíte, že o milodary nestojí. Stát by se měl chovat jako dobrý pečovatel, ne jako dárce. Jakmile vytváříte jedince s pocity méněcennosti, vyrábíte buď agresi, či depresi. A právě obdobně se po čase začnou cítit i lidé, kteří musí přijímat sociální podporu, byť od svých nejbližších. Milodarem člověka degradujete. Myslím, že přesně tohle prožívají ti dva lidé ve vašem příběhu. Snaží se vší silou, aby byli svéprávní. Mají na to veškeré předpoklady, ale situace jim to nedovoluje zvládnout.

A řešení? Jak by se měla paní Alena zachovat?

To není vůbec jednoduché. Reálně je lepší dávat velké něžné dárky k mimořádným situacím, hotové peníze sice ano, ale ne degradujícím způsobem. Neptat se třeba: „Máte na jídlo? Ne? Tak já vám na něj dám.“ Ale svátky, narozeniny, Vánoce, Velikonoce a podobné příležitosti rodinu syna podporovat... Správné jednání je tedy: „Nevěděla jsem, co vám koupit k svátku, tak vám dám peníze a vy si kupte něco hezkého.“ A k tomu jen nějakou malou drobnost, třeba pro snachu kytičku. Všichni vědí, že si za peníze rodina nejspíš koupí sunar či mléko pro děti, ale není to už tak okaté. Rada tedy zní: Nezazlívejte to synovi, je v těžké situaci, což oba víte. Šetřete pro ně a pak jim penízky dejte do obálky při nějaké vhodné příležitosti s malým dárečkem k nějakému výročí. Ať je to odůvodněné. Primárně je potřeba uvažovat tak, abych svým finančním dárkem darovanému neublížil. Další variantou jsou různá spoření, která můžete synovi založit, anebo pro rychlé hotové peníze vytvořit společný běžný účet, jako rezervu celé rodiny, do kterého mohou chodit všichni, všichni z něj mohou vybírat, a naopak do něj i přispívat.

Čtěte také...

Reklama