Je to už 12 let, co mi končily jedny prázdniny a já seděla ve vlaku ve Švýcarsku, v batohu jsem měla poctivě vydělané franky a v hlavě plno skvělých zážitků. Teď už jen přestup v Bernu na rychlík a za hoďku a půl budu v Zűrichu, kde jsme měli zase všichni sraz na parkovišti blízko hlavního nádraží, kde nás před 3 měsíci autobus vyklopil, a pro mnohé začalo první opravdové dobrodružství – dojet na farmu k rodině – jaká asi bude, co budu dělat, zvládnu tu práci a hlavně, domluvím se? No já měla štěstí: na rodinu, na práci, na místo, vlastně na všechno. Takže jsem ty tři měsíce měla spíše za báječné prázdniny, měla jsem pocit ohromné nezávislosti a dospělosti, už jen vykřiknout jak DiCaprio na Titanicu: „Jsem pán světa!“

Přestup v Bernu na hlavním nádraží jsem zvládla bez problémů, orientace v tamních místních řádech je přece tak snadná. Skočila jsem do vlaku a za chvíli se jelo. Ještě jsem si sice pomyslela něco ironického o příslovečné přesnosti Švýcarů, jelikož jsme vyjeli o 5 min. dřív. Cesta ubíhala a já hleděla z okna, ale myšlenkami jsem už byla doma a těšila se na rodinu, kamarády a světě div se, i na školu. Z okna jsem koukala na kýčovitě nádhernou švýcarskou krajinu: zasněžené vrcholky hor, v údolí azurová jezera a kolem dokola zelené pastviny a na nich spokojeně přežvykující krávy s obrovskými zvonci kolem krku, na které už jsem hleděla ohromně zasvěceně, jelikož jsem 15 takovým „Milkám“ minulých 12 týdnů každé ráno před vyhnáním na pastvu kolem krku podobné zvony pásala. A vůbec mi nedocházelo, že se scenérie začala pomalu měnit, a najednou jsem zaregistrovala palmy. Nejprve jsem je měla za nějakou anomálii a hle, další jezero o kolem… zase palmy. Měla jsem pocit, jako bych opravdu překročila ten pohádkový bludný kořen, protože jsem vůbec netušila, kde jsem. V mžiku mě polilo horko a mozek začal šrotit racionální i iracionální myšlenky dohromady – v prvé řadě jsem věřila průvodčímu, který mi kontroloval lístek, taky sobě, když jsem nastupovala do vlaku a dívala se do jízdního řádu, ceduli na nástupišti „Zűrich“, to mě všechno mě uklidňovalo, ale co ten výjezd o 5 minut dřív a co tu proboha dělají ty palmy?! Začalo mi docházet, že se nejspíš blížím spíše na jih do italských kantonů, než na sever k Zűrichu, odkud za hodinu vyjíždí můj autobus. Zkusila jsem oslovit 4 spolucestující, ale ti na němčinu a angličtinu jen krčili rameny a na oplátku na mě zkoušeli italštinu a francouzštinu, a s těmi zase nepochodili u mě. Brzy se objevil průvodčí a ten na moji otázku, kdy budeme v Zűrichu, pohlédl na hodinky a s klidem odpověděl, že za 2:25. Fajn, tak to už můj autobus bude vtahu.

Když jsme dorazili do Zűrichu, vystartovala jsem jak žhavá střela, vběhnu na parkoviště a to je… prázdné, jak jinak… prostě odjeli, vlastně jsem to i čekala, budu muset najít nějaké informační centrum a zeptat se na autobusy nebo vlaky k nám, zavolat domů... A najednou na mě kdosi volá libou češtinou. Na druhém menším parkovišti odděleném živým plotem rozpoznávám ve stínu známé tváře svých kamarádů. Času dost, vyjede se až za 2 hodiny, řidiči musí mít bezpečnostní přestávku, díkybohu za ni!
 
A vysvětlení mé okružní jízdy jsem získala později, když jsem tuhle příhodu popisovala v dopise své rodině, nastoupila jsem skutečně do špatného vlaku – cíl stejný, ale trasa vskutku okružní. Myslím, že osud pokaždé nachystá člověku takové malé proplesknutí, když míní, že je „pánem světa“, ne že by to nebylo potřeba.

Japina


Děkujeme za krásný a dramatický příběh :).

redakce@zena-in.cz

Reklama