A to hned dvakrát.

Vždy jsem si hrozně přála psa. Nešlo to, byla jsem na privátním bytě, neboť jsem ještě studovala. Když jsem byla ve třetím ročníku, tak mi kamarád den před Štedrým večer donesl nádherné šťěňátko. Byla jsem tak šťastná, že jsem se rozbrečela. Dala jsem mu jméno Nero.

Protože jsem měla prázdniny, tak byl Neronek s námi v bytě. Mamka vyšilovala, kudy chodil, tudy čural, a já musela řešit i to, jak zruším privátní bydlení a do školy začnu 40 km denně dojíždět.

Tak se stalo. Nero zůstal doma, já začala do školy dojíždět a mamka plnila mojí povinost. Ráno šla pejska vyvenčit, vychovávalo ho. Byl to hrozný temperament, chňapal po nohách, roztrhal co se dalo. Bylo to bojové plemeno.

Stalo se, že mamka potřebovala odjet na dlouhodobou dovolenou do zahraničí. Nastal problém, jak to řešit s Nerem. Jarda, který mi psíka daroval, se občas jezdil za ním podívat. Řekl, že mi s ním pomůže. V tu dobu byl bez práce, tak měl na to čas. Nastěhoval se místo maminky k nám a Nerouška rozmazloval.

Když se mamka po 3 měsících měla vrátit, Jarda se vypařil i se psem. Byl to pro mě šok. Pes pryč, roztrhané věci po něm, máma na cestě. Jarda mi nebral telefon.
Mamča dorazila domů a obě jsme se rozplakaly. Zavolala Jardovi. Telefon vzal a řekl jí, že si Nera nechá. Že ho bude mít u babičky, která má zahradu, a že mi ho nevrátí. Nic nebyly platné naše prosby.

Tak jsem svůj vánoční dárek obrečela podruhé. Nera jsem později viděla asi dvakrát, s Jardou nemluvím a jaký byl jeho konec, nevím.

Vím ale jedno. Jakmile si pořídím hypotéku, mažu do útulku, pro jiného Nerouška.

Přikládám vzpomínkové fotografie a přeji všem hezký den.

Miruša.


Děkujeme za příspěvek.

Inu, chápu, že přijít takhle o psího kamaráda je zlé, ale na druhou stranu, když na něj bývalý přítel má čas a dobře se o něj stará... Kdo ví, jestli to pro něj není nakonec lepší...

redakce@zena-in.cz

Reklama