Je tomu už pět let, kdy můj snoubenec odcestoval do zahraničí. Dostal velice zajímavou nabídku od firmy, pro kterou pracoval, a já mu bez zaváhání řekla: Míro, to je tvoje šance! Neváhej a jeď!

 

Mirek onu šanci pochopitelně cítil stejně jako já, ale nechtělo se mu ode mne... Stále byl na vážkách a vlastně ještě poslední den, den odletu, přemýšlel nad tím, že zůstane.

 

Stál na letišti, v očích se mu leskly slzy a já, já bulela jako malé děcko.
“Počkáš na mě?“ zeptal se a já v jeho pohledu viděla, jak moc je pro něj důležité to, co odpovím.

„To víš, že počkám, ty blázínku,“ přikývla jsem a dala mu polibek na čelo.
“Slibuješ?“
“Slibuju....“

 

Dala jsem slib, který jsem nebyla schopna dodržet...

Mirek byl v Anglii dva roky a samota dokázala moji lásku k němu vehnat do ústraní.
Zamilovala jsem se....

Vdala se, a než se Mirek vrátil, narodila se mi dcerka.

 

Vím, že jsem Mirkovi ublížila, a vím, že mi nikdy neodpustí.... Porušila jsem slib, ale nyní jsem šťastná a s manželem čekáme dvojčátka....

 

Snad mi osud nevrátí to, co jsem provedla.

 

Moc vás všechny zdravím...

 

Reklama