Rodina

Svou šanci musí každý chytit sám

Příběh jednoho z nejlepších terénních triatlonistů na světě Tomáše Slavaty je příběhem muže, který si splnil sportovní sen. Krom toho se stal také tátou svým dvěma synovcům. Čtěte další díl seriálu s Nadací Terezy Maxové dětem...

Tomáš Slavata

Patří mezi patnáct nejlepších terénních triatlonistů světa a v tomhle sportu reprezentuje i Českou republiku. Je členem moderního pětiboje Dukly Praha, která mu dává prostor kvalitní přípravy, v Táboře působí jako trenér atletiky ve sportovním centru mládeže. Potud se letos dvaatřicetiletý Tomáš Slavata moc neliší od jiných úspěšných mladých sportovců. Jenže on při tom všem dokázal být ještě dvěma klukům nejen pečujícím strejdou, ale hlavně tátou i mámou. Už ve svých jedenadvaceti letech...

„Svého vlastního otce jsem nikdy nepoznal, odešel od nás, když mi bylo asi osm měsíců. A v době, kdy jsem si začal trochu uvědomovat, co se kolem mě děje, už tam byl jiný mužský element,“ vzpomíná na rané dětství Tomáš Slavata.
Vyrůstal s matkou, jejím přítelem a dvěma staršími sestrami, ale idylické rodinné prostředí nikdy nepoznal. „Máma asi chtěla vytvořit fungující rodinu, ale bohužel se jí to nepodařilo. Sama v šestnácti zůstala jenom s otcem, který na ni neměl moc času. A tohle trápení a zklamání si nesla v sobě dál. Bojovala se spoustou problémů, ale nedokázala je zvládnout a čím dál častěji je řešila alkoholem.“

Takhle už žít nechci

Občas zůstával doma sám, občas ho matka zapomněla vyzvednout ve školce, byly dny, kdy vůbec nepřišla domů a staraly se o něj sestry. Jindy byl v bytě strašný křik, létalo nádobí. A občas matka po hádce s přítelem Tomáše vzbudila uprostřed noci, naložila do taxíku a odjela s ním k příbuzným na druhý konec Prahy. „Když jí bylo nejhůř, upínala se ke mně, ale tím zase jako by zapomínala na moje sestry. Jenže tenkrát jsem byl rád, že si mě máma všimla, a vůbec jsem si moc neuvědomoval, co se děje. Neměl jsem žádné srovnání, neznal moc jiné rodiny, a tudíž jsem ani nevěděl, že to může fungovat i jinak.“
Byl hyperaktivním dítětem, měl problémy s řečí a podle vlastních slov jediné, co uměl, bylo na sebe upozorňovat. „Páchal jsem spoustu nepřístojností, pořád jsem prováděl něco, co pak máma musela řešit, ale dělal jsem to právě proto, abych upoutal její pozornost.“
Když mu bylo devět let, nejstarší, tehdy šestnáctiletá, sestra otěhotněla. „Tenkrát se narodil Míra. Vzpomínky na to už mám trochu v mlze, ale jedna mi pořád vyvstává před očima - jak jsem s ním sám doma, strašně brečí, protože si nadělal do plen, a já ho přebaluju a strašně to páchne. Asi proto mi tahle vzpomínka utkvěla,“ usmívá se Tomáš. Pak už mu leccos splývá. „Sestra odešla z domova, pamatuju se ještě, že jsme za Mírou jezdili do kojeneckého ústavu na Zbraslav, ale pak už se kontakty zpřetrhaly a dlouho jsem o ní neměl žádné zprávy. I to, že se jí v osmnácti narodil druhý syn, Tomáš, jsem se dozvěděl až s velkým zpožděním, dlouho jsem o jeho existenci neměl tušení,“ vzpomíná.

Kolem čtrnáctého, patnáctého roku si Tomáš začal naplno uvědomovat, v jaké rodině vlastně vyrůstá. „Pochopil jsem, jak mě to všechno stahuje dolů. A že nechci takhle žít. Že chci rodinu, v níž bude všechno normálně fungovat. A že jediný způsob, jak se toho dobrat, je od té současné se úplně oprostit.“

Existuje i vlídnější svět

Začal pracovat sám na sobě, věnoval se intenzivně sportu. Zlepšoval se, přicházely první úspěchy. Jak rostla jeho sportovní výkonnost, zlepšovala se i jeho řeč. Pomalu se stavěl na vlastní nohy.
A začal se zajímat i o osud svých synovců Mirka a Tomáše. „Najednou jsem si uvědomil, co jim ten dospělý svět provedl. O co všechno je připravil. Chápal jsem to o to líp, že jsem to prožíval sám. A chtěl jsem jim to nějak vynahradit.“ Jezdil za nimi do dětského domova v Dolních Počernicích pravidelně každý víkend, chodil na brigády, aby vydělal peníze a mohl je vzít na výlet. „Tehdy jsem ještě nepřemýšlel o tom, že bych si je vzal do péče, bylo mi přece jenom teprve šestnáct. Ale chtěl jsem je aspoň občas vytrhnout z toho jejich prostředí, kde vyrůstali, dát jim vědět, že dospělý svět tam venku není tak hrozný, jak se jim mohlo zdát.“
Postupně si našel podnájem, aby si je mohl brát na celý víkend, snažil se s nimi být i každé prázdniny, o Vánocích... V osmnácti ale přišla rána. „Měl jsem úraz páteře, rozdrtil jsem si obratel a skřípnul míchu. Chvíli jsem cítil nohy, chvíli ne. Dvakrát mě ve vojenské nemocnici ve Střešovicích operovali, aby se vůbec znovu mohl postavit na nohy. Strávil jsem tam dva měsíce. A když jsem ležel na té nemocniční posteli, uvědomil jsem si, že kdyby se mi stalo něco ještě vážnějšího, ty kluky z domova už nikdo nedostane. Už tu nebude nikdo dospělý, kdo by se o ně postaral.“
A tak se po propuštění z nemocnice vážně začal zabývat myšlenkou, že by si oba synovce vzal do pěstounské péče. Jenže do toho přišla studená sprcha. „Pozvali si mě na Magistrát hl. města Prahy, protože při kontrole dětského domova v Dolních Počernicích zjistili, že tam synovce jezdím pravidelně navštěvovat. Zajímalo je, co mám v úmyslu - a tak jsem jim to řekl. Přišel jsem tam tenkrát, devatenáctiletý cucák, vzal jsem si ještě oblek a kravatu, abych vypadal opravdu co nejslušněji, a vyložil té paní na sociálním odboru, co bych chtěl. Vyprovodila mě, sice velmi slušně, ale přece jen vyprovodila. A výsledkem mé návštěvy bylo, že dětskému domovu zakázali, aby mi vydávali děti. Kluci totiž byli tenkrát ještě malí, bylo jim šest a osm let, měli velkou šanci dostat se do náhradní rodiny. A úředníci se báli, aby mezi námi nevzniklo nějaké silné pouto. Nakonec to sice s novou rodinou nevyšlo, ale tenkrát takhle rozhodli, určitě v dobré víře, že ty děti chrání.“

Rodičem na plný úvazek

Sice to pochopil, ale o to víc ho tohle rozhodnutí motivovalo. Chtěl úřadům dokázat, že i mladý člověk je schopný postarat se o děti. Že by měl dostat šanci - a že by ji měly dostat i děti. A začal se připravovat na roli pěstouna. „Absolvoval jsem všechny ty návštěvy rodinných poraden, veškerou přípravu, jimiž musejí projít ti, kdo chtějí být pěstouny. Mně bylo devatenáct a se mnou tam chodili zasloužilí rodiče, o deset patnáct let starší, kteří už třeba vychovali dvě tři děti.“ Nakonec prošel i psychotesty, které prokázaly, že je opravdu schopen stát se pěstounem. Jenže ještě zbývalo přesvědčit úředníky, že není ze stejného těsta jako jeho původní rodina. „Je to v naší společnosti taková skoro automatická věc - jsi z problémové rodiny, tak budeš nejspíš sám problémový. Takhle se na mě zpočátku dívali,“ vzpomíná Tomáš.
Rozhodla jeho vytrvalost. „Jezdil jsem za kluky opravdu celé ty čtyři roky, víkend co víkend, jedinou výjimkou byly dva měsíce, které jsem strávil v nemocnici. A to nakonec úředníky nejspíš přesvědčilo.“ říká. „Hodně mi taky pomohl Martin Lněnička, který byl v domově tenkrát vychovatelem, i mladá psycholožka, u níž jsem absolvoval psychotesty. Oba mi fandili, oba mě povzbuzovali a stáli za mnou.“ Bylo mu jednadvacet let, když mu oba synovce skutečně svěřili do předpěstounské péče - na rok, s tím, že se uvidí, jak mu to půjde.
„Bylo to pro mě tenkrát hodně důležité, protože krátce předtím jsem přišel o partnerku, s níž jsem byl od šestnácti let. Nedokázala přijmout, že bych si byl schopen kluky vzít domů...“ A přišel i o některé kamarády. Všichni mu říkali, že se rozhodl pro něco nemožného, vypočítávali mu, jak to zatíží a zkomplikuje jeho život, čeho všeho se bude muset vzdát. „Nikdo se ale nezamyslel nad tím, že kdyby se mi kluky podařilo získat do péče, vytvořil bych a zároveň získal to, co mi v životě chybělo nejvíc - fungující rodinu, zázemí a pocit, že můj život je důležitý.“
V době, kdy mu soud oba synovce svěřil, začínalo se mu ve sportu už výrazně dařit. Věnoval se krosovým běhům a běhům do vrchu a obsazoval přední místa v těžkých celorepublikových závodech. Chtěl na mistrovství světa, chtěl patřit k absolutní špičce.

Učili jsme se od sebe každý den

„Když přišli kluci, nejdřív jsem se aktivního sportu úplně vzdal, měl jsem pocit, že se musím věnovat jenom jim a všechno jim vynahradit.“ Ale zakrátko zjistil, že mu tohle nové soužití v tréninku nijak nebrání. A tak se do něj zase pustil.
„Vstával jsem v pět ráno, když kluci ještě spali, šel jsem běhat nebo na kolo. Vrátil jsem se v sedm, vzbudil je, udělal snídani a vypravil je do školy. Pracoval jsem od devíti, takže většinou jsem to řešil tak, že jsem z Řep, kde bydlím, běžel těch 11 kilometrů do práce na Vinohrady, a stejně tak odpoledne z práce domů, kdy jsem kluky vyzvedával z družiny. Takhle jsem trénoval... Zbytek dne jsme trávili tak jako každá jiná rodina - domácí úkoly, učení, večeře... Nejdřív to byly polívky z pytlíku a hotová jídla, takhle jsme začínali, ale postupně jsem se naučil vařit a pak už jsem zvládal leccos,“ směje se Tomáš. O byt se starali společně, dělili se i o domácí práce.
Žili hodně aktivně, co víkend, to závody nebo stanování v přírodě, výlety... „Myslím, že se se mnou kluci nenudili - a já se nenudil s nimi. A hlavně jsme se pořád od sebe navzájem učili. Každý den jsme byli v něčem zas o kousek lepší...“
Hodně sportovali, společně trénovali. „Snažil jsem se k tomu kluky vést. Uvědomil jsem si, že bylo dobře, že jsem nepřestal závodit. Protože kdybych se vzdal svého snu, mohlo se mi přihodit, co se stávalo i u nás doma - když mi máma vyčítala, že něco kvůli mně nedokázala, nemohla, hledala prostě důvody svého neštěstí v nás, dětech. A to jsem za žádnou cenu nechtěl.“
Co naopak chtěl, bylo dát synovcům dobrý příklad. Aby viděli, že přes všechny handicapy něco dokázal a že to můžou dokázat taky. A dával ho, přišly i mezinárodní úspěchy.
Ale zůstával na to pořád sám. „Jeden čas jsem se hodně snažil naši rodinu vzkřísit, dostat mámu na léčení, přimět sestru, aby se zbavila drogové závislosti, chtěl jsem jí nějak pomoct... Věnoval jsem tomu spoustu času a energie, ale nepodařilo se mi to. Tehdy jsem pochopil, že jestli chci kluky vychovat, musím je držet stranou, stranou kontaktu s realitou, v níž jsem vyrůstal já. A taky jsem nechtěl, aby viděli mámu v tom stavu, v jakém byla. Záleželo mi na tom, aby na ni vzpomínali na takovou, jakou si ji pamatovali. Na tu mladou, hezkou mámu...“
Oběma synovcům se ve sportu dařilo. „Míra se dodnes věnuje freestylu, už je na tom kole opravdu dobrý, a Tom, to byl typ, kterému šel každý sport, na který sáhnul,“ říká Tomáš Slavata.

Dávám všechno, co můžu

Ale pak přišly problémy. Mladší Tomáš začal mít na střední škole potíže; nejdřív drobné přestupky, pak větší... Z jedné ho vyloučili, šel na jinou, ale problémy se opakovaly a najednou to byl takový kolotoč, který už nedokázal sám řešit a nedokázali mu pomoci ani psychologové, k nimž docházel.
Dnes jsou oba synovci mladí mužové, jednomu je dvacet, druhému dvaadvacet let. „Míra už pracuje, vystudoval hotelovou školu, osamostatnil se, bydlí v bytě s kamarádem a opravdu se snaží. Tomáš šel od jistého věku naprosto ve stejných stopách jako jeho máma... Hodně jsem za něj bojoval, nejen já, ale i lidi na úřadech, s nimiž jsme to řešili... Ale on na všechno reagoval tak, že se uzavřel do sebe, začal se litovat, kopat kolem sebe a dělat ještě větší problémy... Možná jsem udělal chybu, protože jsem se kluky snažil před vším chránit, řešil jsem za ně spoustu problémů, hlavně za Tomáše, a to i v době, kdy už jsem ho měl nechat, jak se říká, padnout na hubu. Jenže kolik rodičů to udělá? Místo toho jsem ho asi držel až moc stranou reality, tak moc, až si přestal uvědomovat, jakou šanci dostal,“ zamýšlí se Tomáš Slavata.
„Je strašně těžký rozhodnout se, co je ve výchově správné. Já jsem tomu prostě dal, co jsem dokázal. Někdo může říct, že jsem byl mladý a nepřipravený, když jsem si kluky bral, ale kdyby to přišlo o pět let později, nebyl bych připravený o nic líp... A myslím, že ani tak nejde o věk, ale o to, že každý jsme dostali šanci a je jen na nás, jak si svůj život vybudujeme. A já jsem Tomášovi šanci dal.“
Dál svého synovce z povzdálí sleduje, ale kontakt spolu momentálně nemají. „Nemůžu mu teď vstupovat do života, protože ho mám rád. A chci mu dát prostor a čas, aby mohl o všem přemýšlet. Protože tohle už bude muset vybojovat sám, tak jako jsem to vybojoval já nebo Míra,“ říká.
Před šesti sedmi lety začal Tomáš Slavata, nejprve přes různé sportovní aktivity, spolupracovat s dětmi z dětských domovů. „Trochu se o mně tehdy psalo, a najednou mě začali kontaktovat lidé a svěřovat mi svoje příběhy... Bylo mi pětadvacet a psaly mi o svých problémech pětatřicetileté ženy se dvěma dětmi... Cítil jsem samozřejmě určitou pokoru i úctu, ale taky jsem je velmi dobře chápal, věděl jsem, o čem mluví, protože to bylo totéž, čím jsem si prošel já. A taky mi došlo, že nezáleží na věku, ale na tom, co jsme prožili, a zjistil jsem, že jsem schopen tu svou zkušenost a ten svůj sen předávat dál lidem.“
Nepřestal je předávat dodnes, a čím dál víc hlavně těm nejpotřebnějším - dětem z dětských domovů a sociálně slabších rodin. Neúnavně za nimi jezdí po celé republice na besedy, čtyřicet padesát do roka, absolvuje s nimi množství sportovních aktivit, všemožně je podporuje.
„Snažím se jim vštípit, že handicapované prostředí ještě žádný handicap není, že to jenom musejí přijmout a uvědomit si, kolik síly a zkušeností z toho můžou použít do budoucna. Jsem k nim naprosto otevřený i ve věcech, které mě bolí. A oni to vždycky dobře přijmou, i když na takovou otevřenost nejsou zvyklí. Snažím se jim vysvětlit, že na sebe musí být daleko přísnější, protože až se budou muset osamostatnit a budou mít nějaký problém, nebude tam nikde okolo žádný táta ani máma, kteří by jim s tím pomohli. A že když se jim něco nepovede, budou to muset vybojovat sami,“ říká Tomáš a obloukem se vrací k vlastní rodině: „Budou to muset dokázat tou těžší cestou, ale to není důvod, abychom je litovali. My je musíme na ten život připravit, ne je rozmazlit a tím jim to osamostatnění ještě znesnadnit. Ač to pro mě s naším Tomem bylo hodně těžké, doufám, že si ještě uvědomí svou šanci, chytne ji a dokáže ji držet.“

<< předchozí díl SLEDUJTE TENTO SERIÁL následující díl >>

Převzato z publikace Otvíráme, kterou vydává Nadace Terezy Maxové dětem. Příště (19. 3. 2012) uveřejníme přehledný článek Pěstounská péče v otázkách a odpovědích, kde se (mimo jiné) dozvíte, kdo se může stát pěstounem...

Čtěte také...

   
16.03.2012 - Děti - autor: Viktor Vondra

Komentáře:

  1. [24] jithule [*]

    hezký příběh

    superkarma: 0 03.04.2012, 18:03:18
  2. [23] FAXÍK [*]

    je to ze života a moc smutné

    superkarma: 0 03.04.2012, 10:35:18
  3. avatar
    [22] tajnostii [*]

    pěkný příběhSml22

    superkarma: 0 31.03.2012, 16:27:39
  4. [21] Tomáš S [*]

    Moc Vám všem děkuji za krásné přispěvky a moc mi Vaše slova pomahají v tom co dělám. Je pravdou, že abych to vše zvládnul jsem přijmul vlastnosti žen, které vždy dokažou být pro své děti vším. Takže ten dík patří Vám. Tomáš Slavata

    superkarma: 0 20.03.2012, 11:34:54
  5. avatar
    [20] SNÍŽEK [*]

    obdivuju tu obětavost,udělal maximum nejen pro sebe ale i pro synovce,kéž by tak nezištných lidí bylo víc Sml59

    superkarma: 0 18.03.2012, 18:37:00
  6. [19] Trefa [*]

    Trefa:preji mu at se mu dari.

    superkarma: 0 18.03.2012, 16:49:29
  7. [18] Lydia001 [*]

    Je to krásný příběh, at' se mu vede i nadále.

    superkarma: 0 18.03.2012, 14:49:40
  8. [17] Jala [*]

    Díky za seznámení s úžasným člověkem!Sml16

    superkarma: 0 18.03.2012, 10:34:11
  9. avatar
    [16] moula [*]

    tomase obdivuju a drzim palce. Dalsi pribeh dokazujici, ze geny ani lopatou neumlatis:) a vychova je sice kousek, ovsem maly. co v cloveku jednou je dobreho, to rozrusta a vylepsuje se a co je v nem na pytel, to vetsinou taky s vekem roste.

    superkarma: 0 17.03.2012, 03:39:16
  10. [15] free [*]

    Už když se o něm psalo, když kluky osvojoval, jsem ho obdivovala.  A on to dokázalSml67

    superkarma: 0 16.03.2012, 22:31:03
  11. avatar
    [14] peetrax [*]

    Ano, dlouhodobě sleduju jeho aktivity. Klobouk dolů. Sml67

    superkarma: 0 16.03.2012, 18:59:23
  12. avatar
    [13] ladouch [*]

    Výjimečná osobnost, neměl to lehké a vyrostl z něj fajn chklap.Sml59

    superkarma: 0 16.03.2012, 16:05:24
  13. avatar
    [12] femme [*]

    šikovný mladík Sml67 kéž by jich bylo víc Sml22

    superkarma: 0 16.03.2012, 14:13:27
  14. [11] Reni [*]

    Život si s někým nemazlí, člověk musí sám někdy dát mnoho sil. Něco dokázat, že je to platný.

    superkarma: 0 16.03.2012, 13:59:26
  15. avatar
    [10] ekleinovka [*]

    na to,jak je Tomáš mladý,toho dokázal hodně,život ho baví i přes to všechno,co zažil,a hlavně,pomáhá Sml67

    superkarma: 0 16.03.2012, 12:56:58
  16. avatar
    [9] carmi [*]

    Obdivuhodné. Musí to být velmi silný člověk.

    superkarma: 0 16.03.2012, 10:06:15
  17. avatar
    [8] Jindriska8 [*]

    Smutný příběh ze života.Neprožil lehké dětství .Přeji už jen vše dobré.Sml22

    superkarma: 0 16.03.2012, 09:07:35
  18. [7] Roland [*]

    Držím palce, má můj obdiv.

    superkarma: 0 16.03.2012, 08:26:14
  19. [6] magic11 [*]

    Klobouk dolů, který kluk v 19 by se dokázal takhle zodpovědně rozhodnout, a byl na to sám. Jen zatleskat a popřát hodně štěstí Sml59Sml59Sml67

    superkarma: 0 16.03.2012, 08:24:36
  20. [5] jithule [*]

    také přeji hodně štěstí

    superkarma: 0 16.03.2012, 07:31:25
  21. avatar
    [4] tepito [*]

    Tak to je pro mě velice silný chlap-smekám.Přeji hodně štěstí nejen ve sportu.

    superkarma: 0 16.03.2012, 07:12:16
  22. avatar
    [3] saruz [*]

    Hodně silný příběh,Tomáš se musel s životem pořádně poprat a nezatrpknul,naopak ještě pomáhá druhým! Sml59

    superkarma: 0 16.03.2012, 06:55:39
  23. [2] dadma [*]

    Opravdu emotivní článek a před tímhle mladým mužem Tomášem Slavatou smekám.Přeji mu do života jen to nejlepší i jeho synovcům.

    superkarma: 0 16.03.2012, 06:46:06
  24. [1] lidicka [*]

    O Tomášu Slavatovi byl pořad i v televizi, obdivuji ho, neměl to lehké, vlastně celý život bojuje a držím palce, ať je v pohodě, ať se mu daří co nejlépeSml16Sml59

    superkarma: 0 16.03.2012, 06:46:02

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme