Reklama

Ahoj Radku a všichni ostatní,

kolikrát já si nadávala za to, co jsem udělala nebo právě dělala. Nejhorší je, když už cítíte tu svou blbost při průběhu činnosti :)

Zážitek, který vám chci popsat, se stal za mých již papírově dospělých let. Bylo mi tenkrát čerstvých 18 a byla jsem s rodinnými přáteli na horách lyžovat. Všichni už tenkrát (není to tak dávno :) ) měli carvingové lyže, super vázání atd. Já lyžičky od svých 10 let, o 20 cm kratší, než jsem já, a problematické vázání.

Pár dní jsme si v klídku sjezdovali. Jenže vázání se to asi nějak přestalo líbit  a rozhodlo se, že mě potrápí. Na kopec jezdila dvousedačková lanovka a pak několik malých vleků. Já, od přírody líná, volila vždy sedačkovku. Kopec byl obrovský (v Tatrách), příkrý a náháněl strach i zkušeným lyžařům.

S kamarádem nasedneme na lanovku, povídáme si, zem se nám ztrácí pod nohama, a když jsme asi 4 metry nad zemí, hupsla mi dolů lyže. Měli byste vidět ten děs v mých očích :) můj stále ještě trochu pubertální mozeček si informaci zpracoval asi takto: Sakra, co mám dělat, vyjedu na horu s jednou lyží. Ježíši. Dyť se zabiju. Jak se dostanu dolů???... Tohle všechno mi  v hlavě prolítlo během sekundy. Stačila jsem říct jen: "Ahoj, Tome" a šupsla za lyží dolů.

Nenadadlo mě, že si můžu něco zlomit (nohu nebo druhou lyži) :) Nenapadlo mě, sjet tou lanovkou zase dolů :)  Naštěstí lanovka ještě nebyla nad sjezdovkou, to bych asi pěkně odnesla. Dopadla jsem do měkké peřinky, pospírala si saky paky a ťapala zpátky k nástupišti. Přítomní na mě zírali s otevřenou pusou (dva si mě i vyfotili, doufám, že nejsem v nějakém Natoč to!).

Obsluha lanovky mě lehce pokárala a dostala mě větou: "Slečno, já bych vám tu lyži nahoru poslal."

Měla jsem dost. Jak já si nadávala, jaký jsem trdlo. Že jsem si mohla něco udělat.... No nic. Teď jsem už poučená a pár lidí mi pak na horách říkalo parašutista.

Lucik007