Bulvár

Svobodné povolání – permanentní čekání na šanci

Mladý člověk, který se v životě rozhodne pro umělecké povolání, má v sobě v první řadě přesvědčení o nutnosti vydat svůj pohled na svět. Někteří se opájejí vidinou volnosti. Ale tato představa je vskutku pouze fatamorgánou. Člověk na tzv. volné noze, který nemá vnitřní řád a pracovitost, je předem odsouzen k neúspěchu.

Byly to pouze vybrané profese, ke kterým patřili i umělci, kteří i za starého režimu požívali výsadu volného pracovního zařazení. Nemuseli se tedy bát, že kontrolou VB budou označeni za příživníky. Protože pracovali, kdy chtěli, a nemuseli vykazovat svůj čas a práci nikomu ke kontrole, byli neustále někomu podezřelí. Proto, ale i kvůli jakémukoliv alespoň malému stálému přijmu, pracovali jako domovníci, denní i noční vrátní nebo kotelníci. Množství umělkyň buď v brzkých ranních nebo pozdních nočních hodinách uklízelo. A k těmto občanským zaměstnáním přikládali svoji tvorbu.

Stejně jako tenkrát, tak i dnes, musí mít člověk ve svobodném povolání silnou vnitřní disciplínu a obrovskou motivaci k tvorbě, neboť svobodné povolání je stálým rizikem. Je pravdou, že dnes, kdy jsou mnohé živnosti odkázány na poptávku, nezdá se postavení umělců tak specifické. Jenomže pragmatické činnosti mají stále víc šancí na úspěch než umělecká tvorba řídící se jen touhou ukázat lidem krásu, a to nejlépe jen krásu tak, jak ji vidím já. Neboť jak říkává jeden můj kamarád fotograf: Nikdo nás nepotřebuje. Housku, pivo, možná noviny a televize! To ano. Ale obrazy a literatura nebo divadlo jsou nadstandard, který si mnozí nemohou, ale většina nechce dopřát. Proto znamená volná noha dost často permanentní nezaměstnanost.

Zcela specifickým povoláním z diskutovaného hlediska je herectví. Být přijat do stálého divadelního angažmá je pro někoho dobré, pro někoho omezující. Na oblastech, kde není mimodivadelních možností tolik jako v Praze, jsou většinou herci v zaměstnaneckém poměru k divadlu. V Praze a Brně jich má množství statut stálého hosta. Znamená to, že jsou smluvně vázáni přímo na jedno představení, a tím jejich povinnosti vůči divadlu končí. Tato podoba je velmi rozšířena ve světě a pomalu se prosazuje i u nás. Jenomže kromě volných vztahů a možnosti šetřit, je zde taky negativní hledisko. Rozprostraněnost umělce v mnoha projektech přináší nekoncentrovanost a vágní umělecké výsledky.

Z rozhovorů se slavnými herci se čtenáři mohou často dovědět, že ten a ten, dnes už miliony vydělávající umělec, čekal měsíce a měsíce na telefonu. Že z hladu přijal podřadná povolání, myl nádobí, byl poslíčkem (velmi obvyklý výčet profesí), až se štěstí otočilo a najednou zavolal agent a nabídl nebohému umělci roli ve filmu. Pak zazvonil zvonec a pohádky je konec.

V našich luzích se sice taky čeká, zda ten nebo onen projekt vyjde, ale zázrační agenti nevolají. Proto mnozí špičkoví hudebníci hrají na Karlově mostě, nebo v kostelech repertoár zcela jiný, než jaký by chtěli hrát. Malíři se nechávají zaměstnat jako výtvarníci v reklamních agenturách (což znamená být počítačovým grafikem, tj. mistrem přes počítač), ve šťastnějším případě učí na Lidušce děti malovat. O neveselém statutu spisovatelů, scénáristů, dramaturgů a režisérů na volné noze snad už ani nebudu referovat. Živí se, jak to jde: učí, píší do novin, mnoho jich vykonává práce v neziskovém sektoru, ale nepohrdnou ani úklidem a brigádami různého charakteru.

Ne, nechtěla jsem tady želet nad specifickým postavením lidí v uměleckém stavu. Mají však stejně jako jiní lidé rodiny, platí pojištění, nájemné a školní družinu. V našem státě stále neexistuje jasná a přehledná podoba financování kultury. Ve většině státu tvoří tato 3 % z celkového domácího produktu, u nás je to pouze 1 % a ve vládě jsou stále tlaky tuto částku snížit. Už slyším narážky typu, není na zdravotnictví a staré lidi, není na rodiny s dětmi a školství. Mně samotné je to líto, že není. Vím pouze jedno - že schopnost tvořit je boží dar. Je naší povinností je dary zhodnocovat a ne opomíjet. Proto podporovat dobré umění je pro každý stát výhodné. I když ne v prvním plánu. Ono se to vrátí v podobě, která se nedá spočítat v korunách, ale obklopit se pěkným prostředím, např. s obrazy, může vynést vyšší produktivitu práce, a tím i větší zisky. To vědí už i některé bankovní domy v Čechách.

Tím jsem přišla k další podobě eventuálního financování kultury. Sponzoři se bohužel do divadel a orchestrů nehrnou s plnými koženými kufříky. Je to taky tím, že zde neexistují přehledné pravidla pro podporovatele a mecenáše. Ale to už je debata o jiných věcech života. Nezaměstnanost v uměleckých profesích je stejně možná jako v každých jiných.

Mám několik přátel, kteří byli pro nadbytečnost z angažmá propuštěni. Když se toto stane dělníkovi, prodavačce, všichni je litují. Když se toto stane herci, nastane šuškanda, že je špatnej a proto ho vyhodili.

A teď budu možná říkat věci, kterým se mnozí z vás usmějí. Umělci svůj neúspěch nesou mnohem hůř než jiní lidé. Jejich přirozeností je neustálá relativizace svého talentu, neustálé pochybnosti, a proto zmaření šance někteří ani neunesou. Ano, je v našich podmínkách mnoho takových, kteří jsou na prvních stránkách časopisů a s neprůstřelným úsměvem na rtech tvrdí, že jsou v pohodě. Tak ať! Já mluvím o poctivým kumštýřích, žádajících na svoje umělecké projekty vskutku velmi malé částky různé grantové komise a mají na programu každodenní pochůzky po eventuálních sponzorech. Bohužel je ve většině případů nedostanou. Ale pracují dál. A k tomu ještě píšou poesii, malují obrazy, vychovávají děti a snaží se žít svůj obyčejný lidský život.    

   
   
11.11.2004 - Společnost - autor: Mária Uhrinová

Komentáře:

  1. avatar
    [23] *Kotě* [*]

    Feng: Možná, kdybys aspoň rámcově nastínila, čím že se to vlastně zabýváš, bylo by to poněkud srozumitelnější.

    superkarma: 0 30.11.2004, 09:43:57
  2. avatar
    [21] Vivian [*]

    bombai: jo, jo, všechno má svoje klady a zápory. A každý sám si musí spočítat, co je pro něho osobně výhodnější. Protože každý jsme jiný, každý máme jiné priority, každý si svůj život představujeme trochu jinak.
    Mně osobně z mnoha důvodů víc vyhovuje svobodné povolání .
    Nemusím ráno vstávat brzy, nebudí mě budík .
    Výše mého výdělku se neřídí tabulkami ani rozhodnutím nějakého šéfa, ale jen tím, jak moc se budu já sama snažit (ještě se mi naštěstí nestalo, že by mi někdo nezaplatil fakturu. I to se samozřejmě může stát, ale dnes nemá pravidelný plat jistý ani zaměstnanec... )
    Když chci volno nebo dovolenou, nemusím se nikoho ptát ani se domlouvat s kolegy, jestli se jim to hodí, prostě si udělám volno kdy chci a kdy se to hodí mně
    atd...

    superkarma: 0 17.11.2004, 17:44:43
  3. avatar
    [19] Andula [*]

    *Kotě*: držím palce, pracovala jsem na volné noze 4 roky, právě když byly děti nejmenší a stálo mě to dost odpracovných nočních a brzo ranních hodin

    superkarma: 0 12.11.2004, 23:53:48
  4. avatar
    [17] *Kotě* [*]

    zn0uz4: To samozřejmě taky znám, ty reakce "hele, ty jsi doma, tak bys mi dneska mohla pohlídat dítě", "hele, ty jsi doma, tak já se za půl hodinky stavím, jo?" Ale musím říct, že to bylo v začátcích. Velmi brzy jsem naučila své rodiče, přátele i partnera, že když pracuju, tak prostě doma NEJSEM. Samozřejmě že s dítětem to bude náročnější, s tím počítám, ale jelikož jsme s partnerem na volné noze oba, bude to o to snazší. Můžem se střídat. Mám přátele, kteří jsou na tom stejně, mají pětiletou holčičku a ta je naučená, že když je tatínek nebo maminka v pracovně, tak tu pro ni prostě není, je v práci, a ví, že tam nesmí chodit. Takhle bychom to chtěli taky zařídit.

    superkarma: 0 12.11.2004, 00:06:33
  5. avatar
    [16] Vivian [*]

    stasha: no jo, částečně jo... ale rozhodně bych to necharakterizovala jako "permanentní čekání" (jak stojí v nadpisu).

    superkarma: 0 11.11.2004, 16:59:12
  6. avatar
    [15] Charmed [*]

    zn0uz4: Ale na to jsem se neptala... Přečti si tu moji otázku znovu

    superkarma: 0 11.11.2004, 14:36:17
  7. avatar
    [14] Žábina [*]

    zn0uz4: furt ve větru

    superkarma: 0 11.11.2004, 14:28:23
  8. avatar
    [13] stasha [*]

    Jára: "Podnikat na živnosťák" není svobodné povolání

    Vivian: U některých profesí je to fakt čekání, až zazvoní telefon. Nejdřív samožřejmě kontaktují agentury od A do Z, rozešlou životopisy. Pak ale nezbývá než čekat, až tě pozvou na konkurz. Mě by z toho kleplo.

    superkarma: 0 11.11.2004, 14:00:53
  9. avatar
    [12] zn0uz4 [*]

    Charmed: proc? protoze bych jako zamestnanec neuzivil rodinu, zili bychom porad jak nuzaci... takhle jsem panem svyho casu, ja se muzu tlouct do hlavy, kdyz neco nevyjde... ale nemenil bych

    Henri: jo.. kancl by to vyresil. jenze ja jsem 3 dny v tydnu pryc, kolikrat i ty zbyle dva projezdim po klientech.. takze by se mi to nevyplatilo

    superkarma: 0 11.11.2004, 13:46:41
  10. avatar
    [11] Vivian [*]

    Asi bych to napsala obdobně jako *Kotě*, i když v případě mé vnitřní disciplíny není ani tak problémem nenechat se zahltit prací, ale dokopat se k práci I tady platí, že jaké si to kdo udělá, takové to má.
    Nesouhlasím ovšem s nadpisem článku - "Svobodné povolání – permanentní čekání na šanci" Čekání je právě většinou ta chyba... Kdybych měla jen čekat, až mi náhodou někdo něco nabídne, asi bych brzy jedla jen suchej chleba, možná ani to ne. Při svobodném povolání to chce být aktivní. Člověk se svobodným povoláním shání práci mnohokrát do roka, často i několikrát do měsíce, do týdne... a nemůže jen sedět a čekat, co mu kdo nabídne Aspoň ze začátku určitě ne, to se musí spíš nabízet sám

    superkarma: 0 11.11.2004, 13:21:00
  11. avatar
    [10] Henri [*]

    Charmed: myslím, že svobodné povolání si každý vybírá svobodně podle svého nadání, ne podle poptávky v okolí.

    superkarma: 0 11.11.2004, 13:04:34
  12. avatar
    [9] Suzanne [*]

    Být sám sobě pánem znamená neustále dřít na panském...

    superkarma: 0 11.11.2004, 12:20:40
  13. [8] Jana 01 [*]

    Taky jsem uvažovala, že bych se ještě trošku zdokonalila a začala dělat pro různé organizace webové stránky, což by byla práce většinou na doma. Teda když pominu shánění zakázek a následný občas nutný osobní kontakt s nimi a to různě po republice... Ale zavrhuji to čím dál více, raději budu chodit do práce a tím budu mít většinou větší klid.

    superkarma: 0 11.11.2004, 12:16:06
  14. avatar
    [7] Charmed [*]

    Podle čeho jste si vybrali svoje svobodné povolání? Podle toho, k čemu máte vlohy, např. překlady a nebo podle toho, co ve vašem okolí chybělo, popř. bylo, ale služby byly nekvalitní?

    superkarma: 0 11.11.2004, 12:01:26
  15. avatar
    [6] Henri [*]

    zn0uz4: Nevím jak to máte vy doma, ale podobně si stěžuje můj manžel. A věř, že já si stěžuju víc (teda pokud jde o jeho přítomnost), protože takhle pracuje od nevidím do nevidím, samozřejmě se snažím respektovat, že potřebuje klid, všichni musíme chodit po špičkách, což děti pochopitelně ignorují (jeden a tři roky). Když jsem mu navrhla, aby si zařídil kancelář, tak namítal, že by musel vydělávat ještě na nájem a dojíždění, tak je to takové ošemetné, furt hudrá, ale nakonec mu to asi takto vyhovuje/nevyhovuje, podle momentální nálady.
    A co já bych za to dala, kdyby chodil někam, třeba i na deset hodin do práce, ale až se vrátí domů, byl by fakt doma. Takhle je sice doma pořád, ale jakoby nebyl.

    superkarma: 0 11.11.2004, 11:37:19
  16. avatar
    [5] zn0uz4 [*]

    Žábina: jo.. doma toho taky udelam o dost min, nez kdyz jsem jinde.. takhle po me porad neco chcou, porad musim resit veci okolo, co s praci nemaji nic spolecneho, proste kdyz jsem doma, berou to jako kdybych mel volno a byl doma pro ne, byt tomu tak neni :(

    superkarma: 0 11.11.2004, 11:06:01
  17. avatar
    [4] Žábina [*]

    četla jsem v časopise o jedné ženě, která taky měla svobodné povolání, ale po čase zjistila, že doma je vyrušována a udělá toho méně a s větším nervovým vypětím...tak si zařídila kancelář a dojíždí normálně do práce a je spokojenější ...v práci se může věnovat jen práci a nerozptyluje jí např.špinavé nádobí nebo zlobící děti

    superkarma: 0 11.11.2004, 10:19:17
  18. avatar
    [3] Henri [*]

    :-) taky bych se nenazývala umělkyní, i když se snažím ukazovat světu krásu, jak jí vidím já. Je skutečně pravda, že ta sebedisciplína musí fungovat oběma směry. Člověk si nemůže myslet, že je pořád na dovolené a taky musí i občas odpočívat a ne nejíst, nespat a zadržovat moč.
    Ještě bych dodala k té práci s dětma. Ono to má i spoustu nevýhod, byť i každodenní dojíždění do práce a odkládání dítěte do MŠ jistě taky. Ta největší nevýhoda práce s dítetem doma je, že nikdy nic nedokončíte v jednom kuse. Možná je to jen pro mně tak náročné, ale ani při prozaických činnostech jako je vaření, nemůžete ani cibuli nakrájet najednou. Oloupu cibuli a už se musím jít podívat na nový obrázek na zdi (a ještě dceři domluvit, že se to nedělá), vezmu prkýnko, rozkrojím cibuli a běžím holky od sebe odtrhnout, protože se perou, nakrájím na kostičky půlku cibule a volám na tu starší ať té menší nebere tu panenku zase, ale opět musím zakročit, dokrájím druhou půlku cibule, menší dcera se pokaká, dávám cibuli do hrnce s olejem, stišuji plamen ať se mi to nepřipálí, přebaluju menší, mezitím se starší taky počůrá, převlíkám a dělám bububu, že už je velká holka ... cibule se přesto spálí ... takže znova a tak pořád dokola. Ale bývá i větší sranda .
    Horší je to ve chvílích tvorby, kdy opravdu strašně toužím aspoň kousek té práce udělat v kuse, pak stojím a dítě mi visí za nohu, snažím se aspoň chvíli nevnímat a dělat, že jsem sama někde v ateliéru s výhledem na moře a všude je ticho a klid a já dělám, nejím, nespím a zadržuju moč. Obvykle to vydrží tak pět minut, na víc nemám nervy .

    superkarma: 0 11.11.2004, 10:08:23
  19. avatar
    [1] *Kotě* [*]

    Umělkyně nejsem, ale "svobodné povolání" mám. A je pravda, že jsem již záhy zjistila, že to není žádná brnkačka, a že člověk na volné noze musí vlastně pracovat mnohem víc než člověk zaměstnaný. Je tu ten syndrom "co kdyby už zítra práce nebyla", který vás nabádá, abyste vzali ještě tuhle zakázku, to přece zvládnete... , a člověku, který nemá tu vnitřní disciplínu, hrozí, že se nechá prací zahltit a bude dělat 14, 16, 20 hodin denně, jako se to stalo v začátku mně.

    Při mém povolání například můžete zapomenout na klasické víkendy, dovolené, svátky, pracujete tehdy, když to potřebuje klient, klidně přes noc.

    Na druhou stranu, teď po několika letech už jsem se naučila si svůj čas zorganizovat tak, jak potřebuju - a je fajn pocit si třeba uprostřed týdne vyrazit na výlet (je to super, nikde nikdo nebývá ), nebo jen tak courat celý den po nákupech, válet se v posteli... prostě už jsem si na svůj způsob života zvykla a neměnila bych navíc mi svobodné povolání umožní pracovat a přesto být doma s dítětem.

    Záleží na každém člověku a být na volné noze určitě není žádná legrace, ale má to i spoustu výhod, záleží na povaze, jak to člověk zvládne.

    superkarma: 0 11.11.2004, 02:11:28

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma osteoporóza
Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme