Mladý člověk, který se v životě rozhodne pro umělecké povolání, má v sobě v první řadě přesvědčení o nutnosti vydat svůj pohled na svět. Někteří se opájejí vidinou volnosti. Ale tato představa je vskutku pouze fatamorgánou. Člověk na tzv. volné noze, který nemá vnitřní řád a pracovitost, je předem odsouzen k neúspěchu.

Byly to pouze vybrané profese, ke kterým patřili i umělci, kteří i za starého režimu požívali výsadu volného pracovního zařazení. Nemuseli se tedy bát, že kontrolou VB budou označeni za příživníky. Protože pracovali, kdy chtěli, a nemuseli vykazovat svůj čas a práci nikomu ke kontrole, byli neustále někomu podezřelí. Proto, ale i kvůli jakémukoliv alespoň malému stálému přijmu, pracovali jako domovníci, denní i noční vrátní nebo kotelníci. Množství umělkyň buď v brzkých ranních nebo pozdních nočních hodinách uklízelo. A k těmto občanským zaměstnáním přikládali svoji tvorbu.

Stejně jako tenkrát, tak i dnes, musí mít člověk ve svobodném povolání silnou vnitřní disciplínu a obrovskou motivaci k tvorbě, neboť svobodné povolání je stálým rizikem. Je pravdou, že dnes, kdy jsou mnohé živnosti odkázány na poptávku, nezdá se postavení umělců tak specifické. Jenomže pragmatické činnosti mají stále víc šancí na úspěch než umělecká tvorba řídící se jen touhou ukázat lidem krásu, a to nejlépe jen krásu tak, jak ji vidím já. Neboť jak říkává jeden můj kamarád fotograf: Nikdo nás nepotřebuje. Housku, pivo, možná noviny a televize! To ano. Ale obrazy a literatura nebo divadlo jsou nadstandard, který si mnozí nemohou, ale většina nechce dopřát. Proto znamená volná noha dost často permanentní nezaměstnanost.

Zcela specifickým povoláním z diskutovaného hlediska je herectví. Být přijat do stálého divadelního angažmá je pro někoho dobré, pro někoho omezující. Na oblastech, kde není mimodivadelních možností tolik jako v Praze, jsou většinou herci v zaměstnaneckém poměru k divadlu. V Praze a Brně jich má množství statut stálého hosta. Znamená to, že jsou smluvně vázáni přímo na jedno představení, a tím jejich povinnosti vůči divadlu končí. Tato podoba je velmi rozšířena ve světě a pomalu se prosazuje i u nás. Jenomže kromě volných vztahů a možnosti šetřit, je zde taky negativní hledisko. Rozprostraněnost umělce v mnoha projektech přináší nekoncentrovanost a vágní umělecké výsledky.

Z rozhovorů se slavnými herci se čtenáři mohou často dovědět, že ten a ten, dnes už miliony vydělávající umělec, čekal měsíce a měsíce na telefonu. Že z hladu přijal podřadná povolání, myl nádobí, byl poslíčkem (velmi obvyklý výčet profesí), až se štěstí otočilo a najednou zavolal agent a nabídl nebohému umělci roli ve filmu. Pak zazvonil zvonec a pohádky je konec.

V našich luzích se sice taky čeká, zda ten nebo onen projekt vyjde, ale zázrační agenti nevolají. Proto mnozí špičkoví hudebníci hrají na Karlově mostě, nebo v kostelech repertoár zcela jiný, než jaký by chtěli hrát. Malíři se nechávají zaměstnat jako výtvarníci v reklamních agenturách (což znamená být počítačovým grafikem, tj. mistrem přes počítač), ve šťastnějším případě učí na Lidušce děti malovat. O neveselém statutu spisovatelů, scénáristů, dramaturgů a režisérů na volné noze snad už ani nebudu referovat. Živí se, jak to jde: učí, píší do novin, mnoho jich vykonává práce v neziskovém sektoru, ale nepohrdnou ani úklidem a brigádami různého charakteru.

Ne, nechtěla jsem tady želet nad specifickým postavením lidí v uměleckém stavu. Mají však stejně jako jiní lidé rodiny, platí pojištění, nájemné a školní družinu. V našem státě stále neexistuje jasná a přehledná podoba financování kultury. Ve většině státu tvoří tato 3 % z celkového domácího produktu, u nás je to pouze 1 % a ve vládě jsou stále tlaky tuto částku snížit. Už slyším narážky typu, není na zdravotnictví a staré lidi, není na rodiny s dětmi a školství. Mně samotné je to líto, že není. Vím pouze jedno - že schopnost tvořit je boží dar. Je naší povinností je dary zhodnocovat a ne opomíjet. Proto podporovat dobré umění je pro každý stát výhodné. I když ne v prvním plánu. Ono se to vrátí v podobě, která se nedá spočítat v korunách, ale obklopit se pěkným prostředím, např. s obrazy, může vynést vyšší produktivitu práce, a tím i větší zisky. To vědí už i některé bankovní domy v Čechách.

Tím jsem přišla k další podobě eventuálního financování kultury. Sponzoři se bohužel do divadel a orchestrů nehrnou s plnými koženými kufříky. Je to taky tím, že zde neexistují přehledné pravidla pro podporovatele a mecenáše. Ale to už je debata o jiných věcech života. Nezaměstnanost v uměleckých profesích je stejně možná jako v každých jiných.

Mám několik přátel, kteří byli pro nadbytečnost z angažmá propuštěni. Když se toto stane dělníkovi, prodavačce, všichni je litují. Když se toto stane herci, nastane šuškanda, že je špatnej a proto ho vyhodili.

A teď budu možná říkat věci, kterým se mnozí z vás usmějí. Umělci svůj neúspěch nesou mnohem hůř než jiní lidé. Jejich přirozeností je neustálá relativizace svého talentu, neustálé pochybnosti, a proto zmaření šance někteří ani neunesou. Ano, je v našich podmínkách mnoho takových, kteří jsou na prvních stránkách časopisů a s neprůstřelným úsměvem na rtech tvrdí, že jsou v pohodě. Tak ať! Já mluvím o poctivým kumštýřích, žádajících na svoje umělecké projekty vskutku velmi malé částky různé grantové komise a mají na programu každodenní pochůzky po eventuálních sponzorech. Bohužel je ve většině případů nedostanou. Ale pracují dál. A k tomu ještě píšou poesii, malují obrazy, vychovávají děti a snaží se žít svůj obyčejný lidský život.    

   
Reklama