Reklama

 

            „Dobrý den, my bychom rádi lístek na toho Tichého.“ Paní pokladní mi věnovala dlouhý pohled. Tak dlouhý, až jsem začala přemýšlet, jestli nejsem vedena v evidenci hledaných osob, jestli nemám na hlavě slepičku nebo jestli ta paní není mrtvá.

 

            „No to je na celou galerii, a to je za osmdesát korun,“ povídá pak ta paní. Co se mi snaží říct? Aha. Už vím. Jako minulý měsíc. Ona chce, abych si prohlédla celou galerii. Jenže já mám v náruči pididítě a nebudu ho přece tahat na čtyři patra zátiší s ovocem... Vstupenku na sezónní výstavu si ale musíte zakoupit i pro zbývající čtyři patra, protože je tu naděje, že se pak kouknete i na zbytek národního pokladu. Tichého mám ráda, peníze nejsou všechno, položíme s manželem na pult osmdesát korun. Paní si nás opět změří pohledem přetínajícím podkolenní šlachy. „Ale mohli byste i nahoru…“

 

            Rozhlédnu se halou. Už nás monitoruje i dalších pět kustodek. „Tahat děti do galerií!“ špitne ta v sametové kombinéze s broží u chemlonového fiží. Pan Myš v mém náručí ukáže na kustodku a ucedí: Baf baf!

 

            „Mohli bychom nechat kočárek v šatně?“ usměju se ze všech sil na dámu v pokladně.

            „Jarko,“ zní halou, „můžou nechat kočár v šatně?“ Kustodka s velkými obličejovými brýlemi a kapesníčkem padesát na padesát narvaným v rukávu žakárového svetru nás sjede tak otráveně, že mi koutek škubne jak při tetování.

 

            „Ale dítě ať si vemou!“

 

            No tak jsme si teda vzali to dítě a vydali jsme se ke schodům. Pan Myš houpal nohama na ramenou táty a drtil láskyplně jeho ušní boltce, když nám cestu zastoupila další... paní.

            „Výtah... je nalevo!!!“ Mohli jsme vyběhnout pět schodů do prvního patra… ale cesta ke schodům už nebyla volná. „Ještě dvě!“ ucedil můj muž… Jeli jsme výtahem.

 

            V prvním patře čekala stará známá. (Viděli jste igráčka Zdravotní sestra?) Minule nás nepustila na Radiměřského, dokud jsme si neprohlédli zbytek výstavy. Jejími slovy: „Tady je zamčeno, tam je i rozsvíceno!“

 

            Pokochali jsme se tedy klauny, artisty a pár pohledy na pařížské bulváry a šup ven. A baba za námi. „Takže jen ten Tichý, jo? Mohli byste i vejš!“ houpá se v bačkorách. Přemýšlím, jestli má v chodidlech dírky a pod parukou dutou hlavu. „Slečna se nudí, že?“ směje se paní křivě.

 

            No tak jsme vyklátili kočár po všech schodech a otočným vchodem jsme ho vyrvali ven. A šli jsme se vydýchat do kavárny, kde mají medovník, kávu s rumem a houpacího koně pro děti. „Víš, že Indiáni mají stany pro menstruující ženy?“ povídá můj muž. „Snad sis nemyslela, že když si pořídíš dítě, ještě s tebou bude někdo zacházet jako s člověkem?“ podpichuje dál a cpe kočár do úzkého vchodu s dveřmi otvíranými ven přes tři schody. „Máš sedět doma, vařit mrkev a mluvit o plínách!“

 

            „No jasně. Svobodná v klubu, nebo mrkev a plíny. Nic mezi tím.“ Tak to se ještě báby podiví! Dupnu si před výlohou s kuchyňskými noži.