Do Prahy přijela 17. listopadu skupina kluků z Las Vegas. Vím o nich jen to, že si říkají Chippendales a jejich vystoupení je o svádění žen za pomoci striptýzu. Se dvěma kamarádkami Hankou a Ivčou vyrážím proto do noční Prahy s hlavou plnou představ, ale naprosto neseznámená s tím, co mě čeká. Od Ivči, která určitou dobu pracovala v Londýně, vím jen to, že v Anglii jsou Chippendales hodně známí.

 

Trošku s rozpaky se rozhlížím po ženách, které svým skoro slavnostním oblečením působí ve sportovní hale Slavia v Praze trochu netradičně. Když usedám na své místo, zahlédnu v obecenstvu i pár mužů. Ve chvíli, kdy program začne, začíná mi jich být trochu líto. Na pódium totiž přichází jejich velká konkurence. Typově muži, ze kterých si každá žena může vybrat toho „svého“: malý, velký, tmavovlasý, blonďák, Asiat i černoch.

 

Trošku se ostýcháte, a pak si užíváte

 

První půl hodiny se stále směji. Když totiž začne v jednu chvíli na pódiu tančit šest urostlých mužů v ruce s mopem nebo gumovým kladivem, nic jiného vám nezbývá.

 

Do varu všechny dostane především chvíle, kdy si jeden z účinkujících vybere ženu z publika. Tancuje s ní v obleku à la James Bond a ve chvíli, kdy si svlékne naprosto vše, už máte i přes počáteční úsměvy zájem vidět všechno. Trochu zapomínáte na svého partnera, chcete se prostě bavit a striptýz si užít. Když už, tak už. V případě Chippendales však máte v jedné věci trošku smůlu.

 

Mají svůj styl a svoje tajemství, a proto jestli ten večer někdo viděl úplně všechno, tak pouze ženy, které se staly součástí představení. Maličko jim začnete závidět i přes váš vnitřní strach, že jít na pódium, by přece jen byl trochu trapas.

 
Ti muži mají navíc jedno velké plus: pohyb v těle. Tancují a vy se cítíte svedena a ráda zapomínáte na kluky na českých diskotékách, kteří se snaží na parketu udržet jakžtakž rytmus a především sklenici s pivem.

 

Není tričko jako tričko

 

I přesto že se nestanete dívkou na pódiu, Chippendales vám dokáží, že nemusíte litovat. Po hodině už se bavíte a výskáte každou chvíli, když si některý z nich svlékne jakoukoli část oblečení. A navíc, když si roztrhne tričko, ztrácíte už veškerý ostych.

 

Představte si, že tři z Chippendales tancují a vy jen čekáte, co bude následovat. Když vtom si každý roztrhne své tričko a hází jej do publika. Jde jen o kus látky, ale vy šílíte. Kamarádka Hanka se stala tou, která vyhrála. Chytila hozenou „návnadu“. Má ho! Ale co teď? 

Ve chvíli, kdy dosáhnete svého, si totiž najednou uvědomíte, o jakou prkotinu šlo a co pro vás bylo tak důležité získat. A tak rychle schovat, ať to nikdo nevidí. O přestávce si jako puzzle skládáme najednou tolik obyčejné tílko. Co se s ním nakonec stalo, nevím, o něco víc by mě však zajímalo, jak reagoval Hanky přítel, když tričko objevil v její kabelce.

 

Ten váš tak nikdy tančit nebude, ale…

 

Někdo by mohl být pohoršen jen samotnou představou pánského striptýzu. Avšak jestli si představujete něco ve stylu barového tančení na stolech a zastrkávání peněz za tanga, musím vás vyvést z omylu.

 

Šla jsem na Chippendales naprosto připravena na cokoli. Nakonec jsem byla nadšena jejich stylem, používáním rekvizit, a především převedením striptýzu z něčeho nemravného na něco, co lehce svádí, navnadí a vy se už jen těšíte domů za svým partnerem.

 

Ano, přiznám se. Chippendales jsou hezcí, mají úžasná těla a sexy pohled. Budete-li chtít po svém partnerovi, aby vám předvedl takový striptýz, nedokáže to tak dobře jako oni.

 

Po dvou hodinách jsem však opouštěla sportovní halu Slavia s přesvědčením, že Chippendales pro mě zůstanou jen hezkým snem, který mě navnadil a s větší chutí se vracím zpátky do reality a k partnerovi.

 

Reklama