Moje první výplata před 25 lety, když jsem nastoupila po VŠ do školství, byla 1 260 Kč.
Měla jsem už 2 děti, manžel pracoval v zemědělství za 1 060 měsíčně.
Vím, že jsem často řešila problémy typu:
Mám si koupit maso na svíčkovou, nebo dětem boty?
Fakt to nebylo jednoduché.
Pak jsme si pořídili ještě jedno dítě, protože jsem ho chtěla.

Od rodičů jsme nic nedostali, protože na to neměli.
Děti rostly, studovaly, my jsme si za vlastní úspory pořídili rodinný domek, pak auto...
Ale o tom nechci psát.

Spíš mi hlavou letí to, že jsme nikdy velkými penězi neoplývali, ale
že jsme děti vozili po republice, aby poznaly, jak je u nás krásně (v cizině jsme nikdy nebyli a nikdy nám to nevadilo). Že jsme je vodili do divadel, kin a na koncerty, že jsem kupovala (a dodnes kupuji) krásné knížky a že všichni rádi čteme.

A že se máme moc a moc rádi.
Nikdy jsem si také nestěžovala, že máme málo peněz.
Prostě kolik jich bylo, tolik jsme jich mohli utratit, a když na něco nebylo, no tak to nebylo.

Dnes máme jen jednu vysokoškolačku, která je na nás závislá, takže je to mnohem lepší.
Ale pořád nejezdíme do ciziny a znovu po letech objevujeme ta místa, která jsme navštěvovali se svými dětmi.

Co se týká mé dnešní výplaty, je to pochopitelně jiné než před těmi 25 lety.

Nejvíc mě těší, že si děti slušně vydělávají a že třeba ty dvě starší finančně podporují svou mladší sestru.
Jinak ve školství nemůžete říci svému řediteli: "Já chci přidat".
Tady vás šoupnou do šuplíku podle odpracovaných let a nazdar.

Tak nazdar a všem přeji krásný den!

Vaše Eva


Milá Evo,
vy jste šťastná žena.
Prozradíte nám recept, jak si z úspor přídit rodinný domek, auto, přitom uživit tři studující děti, chodit za kulturou, jezdit na dovolené a přitom si nestěžovat na nedostatek peněz?

Reklama