Generace jejich babiček a maminek o tom příliš nepřemýšlela. Po svatbě si vzaly mužovo příjmení a tečka. Tak to prostě je, tak se to patří. V dnešní době ale stále častěji potkáváme nevěsty, které se svého příjmení odmítají vzdát. Maximálně si k němu to vyvdané přidají, aby se neřeklo. Lenka je na to své jaksepatří hrdá a odmítá se ho vzdát. Říká, že si váží své rodiny, a nechce se jí oficiálně zříct jen proto, že se provdá.

„Naprosto mi vyhovuje, jak se jmenuji. Celý život se tak představuji a najednou mám být během jediného obřadu někdo úplně jiný? Jen se nad tím zamyslete! Připadá mi fakt na hlavu, že ještě v dnešní době funguje tenhle systém, v němž si muž ženu přivlastňuje. Přece nejsem jeho majetek, který si oštítkuje. Když mě tedy Ondřej požádal o ruku, a já na to kývla, hned jsem se mu se svým postojem svěřila. Bylo na něm znát překvapení, zásadně proti rozhodně nebyl,“ svěřuje se Lenka s tím, že teď ovšem otočil.

Oznámil mi, že buď si ho vezmu i s jeho příjmením, nebo žádná svatba nebude. To se zcela jistě svěřil své matince, a ta zasáhla. Já ale na svatbě trvám. Ne snad z nějaké touhy po romantickém obřadu a šlehačkových šatičkách, ale kvůli právní ochraně našeho svazku,“ má jasno mladá snoubenka.

Vhodným kompromisem by se mohla jevit kombinace dvou příjmení, jak tomu běžně bývá. Jenže ani to jí není po chuti. „Oba máme hrozně dlouhá příjemní, takž si vůbec nedovedu představit, všude se takhle uvádět. Vždyť bych se ani nevešla do kolonek na formulářích!“ kroutí hlavou Lenka a dál si vede svou. Příjmení se nevzdá a basta! Jen neví, jak o svém názoru přesvědčí i nastávajícího muže.

Čtěte také:

Uložit

Reklama