Svatí jsou bytosti leckdy záhadné. Konají zázraky, komunikují s Bohem, promlouvají ze soch a obrazů, roní krvavé slzy, zkrátka projevují se obvykle v rozporu s naší každodenní zkušeností a se zákony fyziky. Ono je v rozporu s naší každodenní zkušeností i to, že se vůbec projevují - fyzicky jsou totiž povětšinou již několik desetiletí až staletí mrtví. A je jich jak... No, hodně. A kdo se v nich má vyznat. Přesto se na většině obrazů a soch rozlišit daji, a to podle takzvaných atributů - předmětů, s nimiž jsou tradičně zobrazováni. Podívejme se tedy, jací světci že se to před Vámi celé svátky skrývali:

Sv. Kryštof - silák Kryštof pocházel z Kanánu. Sloužil Bohu tím, že přenášel na ramenou pocestné na druhý břeh divoké říčky. Jednou takto přenesl samotného Krista, který na sebe vzal podobu malého dítěte - tento výjev zobrazuje tempera na dřevě (jméno Christophoros znamená řecky "ten, který nese Krista"). Sv. Kryštof je patronem cestujících, lodníků, plavců, ochránce proti bouřím a vodě a nejčastěji bývá zobrazován právě s Kristem - dítětem na rameni jak brodí řeku.

 

 

 

     

Sv. Ludmila - žila v letech 860 až 15. 9. 921, česká kněžna z kmene Pšovanů; manželka Bořivoje I., spolu s ním byla pokřtěna na Velké Moravě Metodějem. Šiřitelka křesťanství. Je matkou Spytihněva I. a Vratislava I. V roce 921 po smrti Vratislava I. převzala výchovu svých vnuků, Václava a Boleslava I. Z obavy o vliv na Václava byla zavražděna na příkaz své snachy Drahomíry. Život Ludmily byl předmětem četných středověkých legend. Jako světice je ctěna od 12. století. Je zobrazována se závojem kolem krku - tím ji uškrtili její vrazi. 

  

 

 

 

 

Sv. Jeroným - původním jménem Hieronymus (347 ve Stridonu v Istrii – 30. září 420 v Betlémě), byl významný křesťanský spisovatel, jeden z církevních Otců a učitelů církve, teolog a překladatel bible do latiny. Proto bývá zobrazován s knihou v ruce nebo jak do knihy píše. Katolická církev jej řadí vedle sv. Ambrože, Augustina a Řehoře Velikého mezi čtyři velké západní církevní Otce. Toto zobrazení pochází z dílny mistra Teodorika.

  

 

Sv. Jiří  - rytíř z Kappadokie, který v Silene v Libyi zachránil dívku před drakem, čímž obrátil na víru tisíce lidí. Proto bývá zobrazován, jak zabíjí draka. Snad byl vysokým důstojníkem římských legii za Diocletiana. Kdosi zjistil, že je křesťanem, a udal jej. Jeho věznitelé ho nejprve přesvědčovali, aby se křesťanství vzdal, a když to nepomohlo, přišla krutá smrt. Byl prý pohřben v Lyddě, malé vesničce blízko přístavu Jaffa, kde po necelých dvou desetiletích postavil římský císař Konstantin I. Veliký první svatojiřský chrám na světě. Jiří je uctíván jako patron vojáků - centrem jeho kultu byla Palestina.

 

 

  

Sv. Barbora - narodila se na počátku 3. století v Nikomedii v rodině bohatého kupce. Otec byl zapřísáhlým nepřítelem křesťanů. U domu nechal vybudovat luxusně zařízenou věž, do které svou krásnou dceru zavřel, aby jí od uchránil od všech svodů. Jeden ze sloužících Barboru obrátil na křesťanství. Když se to dozvěděl její otec, odevzdal ji do rukou soudce. Ten ji nechal mučit, aby ji tak donutil zříci se víry, ale ona nepodlehla. Nakonec ji sťal její otec. Je patronkou proti náhlé a nenadálé smrti, ochránkyní horníků, kameníků, dělostřelců, hasičů, slévačů zvonů, kovářů a dalších oborů lidské činnosti. Bývá zobrazována s věží, v níž byla vězněna, a někdy s palmovou ratolestí.

 

 

 
Sv. Anežka - žila ve 13. století. Byla dcerou krále Přemysla Otakara I., který ji zaslíbil pozdějšímu králi Jindřichu VII, který si ale nakonec vzal Markétu Babenberskou. Anežka toužila vstoupit do kláštera, ale pro otcův odpor tak učinila až po jeho smrti roku 1230. Příkladem jí byli František a Klára z Assisi, kteří opustili vznešené příbytky svých rodičů a bydleli v klášterech menších bratří a sester na okraji města, kde se dělili s chudými o jejich úděl. Mezi pražskými minority byli dva mniši, jeden z Wormsu, druhý Dětřich z Kutné Hory, kteří Anežku doporučili svaté Kláře, jež k ní našla brzy tak srdečný vztah, že ji nazývala "polovinou své duše". Z podnětu Anežky postavil její bratr Václav I. klášter, zvaný České Assisi, jehož první abatyší se stala. Tam byla roku 1282 pohřbena. Je patronkou Čech, nemocných, chudých a trpících a jejím atributem je model kostela, který drží v ruce. Je zobrazována v řeholních šatech, někdy má unohou odložený královský šat a korunu.

 

 

  


Sv. Matouš byl Alfeův syn, řecky je znám také jako Theodor, česky Bohdan, zvaný také Lévi. Pocházel pravděpodobně z Kafarnau u Genezaretského jezera. Byl celníkem, výběrčím daní pro Římany, což bylo opovrhované povolání. Díky Ježíšově učení se stal se jedním z dvanácti apoštolů. Nějaký čas působil v Palestině, potom odešel hlásat evangelium do cizích zemí. Jestli zemřel přirozenou či mučednickou smrtí nevíme. Předpokládá se, že spíše mučednickou, některé prameny uvádějí, že byl probodnut oštěpem. Sv. Matouš je patronem celníků, daňových úředníků a směnárníků. Jeho symboly jsou brk, kterým píše, a anděl, který mu našeptává evangelium.

 

  
Sv. František sa narodil v rodině obchodníka s látkami v italském Assisi. Patřil mezi zdejší tzv. zlatou mládež. Roku 1202 bojoval proti sousednímu městskému státu Perugii, byl zajat a víc jak rok pobyl ve vězení. Zřejmě v důsledku špatné stravy po návratu z vězení vážně onemocněl. S touto nemocí je také spojen začátek jeho obrácení. Nejdříve zatoužil po účasti na křížové výpravě - chtěl být rytířem. Avšak v roce 1205 měl vizi, která ho nabádala k návratu do Assissi. František nevěděl přesně co má dělat do doby, než uslyšel evangelium o povolání učedníků. Vybral si apoštolský život a chudobu a založil františkánský řád. Narozdíl od mnoha jiných se snažil o reformu církve a neopustil ji. Bývá zobrazován v řádovém rouchu a s lebkou - symbolem smrtelnosti.

 

Sv. Dominik se narodil mezi rokem 1173-1175 v kastilské vesnici Caleruega v  rytířské rodině Guzmánů. Po dokončení studia byl vysvěcen na kněze a stal se kanovníkem reformované kapituly v Osmě a žil podle řehole sv. Augustina. Ve svém úsilí o spásu bludařů si uvědomoval, že cíle, jenž sleduje, může dosáhnout jedině s pomocí společenství bratří věnujících se věroučnému kázání a žijících apoštolským způsobem života. Ale až papež Honorius III., nástupce Innocence III., schválil vznik dominikánského řádu známého též jako Praedicatores (Kazatelé). Dominik zemřel v Boloni 6. 8. 1221 a už roku 1234 ho papež Řehoř IX. svatořečil. Sv. Dominik bývá zobrazován v dominikánském hábitu, s knihou, lilií, křížem, růžencem a nejčastěji s černobílým psem, který drží v tlamě hořící pochodeň.

 

 

Sv. Kateřina, panna alexandrijská, pocházející z bohaté rodiny, byla dívkou neobyčejně vzdělanou, dokonce tak, že ve svých osmnácti letech dokázala přemoci v učené hádce před císařem na padesát pohanských filosofů a obrátit je na křesťanskou víru. V roce 305 ji budoucí vládce východořímské říše, císař Maximinus Daia, požádal o ruku. Kateřina ho odmítla pro Krista. Maximinus ji proto vyhnal z Alexandrie a nutil ji, aby se vzdala víry. Nechal ji bičovat a napínat na kolo, které však prasklo. Nakonec byla Kateřina sťata. Její tělo prý pak andělé přenesli na Sínajský poloostrov... Bývá zobrazována s kolem - symbolem svého utrpení.

 

 

Sv. Jan Křtitel - v pravoslavné tradici zvaný též Předchůdce, je prorok z 1. století. Narodil se postarším rodičům (Zacharjáš a Alžběta). Jako mladý Jan Křtitel odešel do pouště, aby se připravil na své budoucí povolání. Ve věku 30 let se stal kazatelem a připravoval lidi na příchod Vykupitele. Přicházelo za ním mnoho lidí, které křtil v řece Jordánu. Takto pokřtil i Ježíše. Jan Křtitel také odsoudil Héróda za zavržení manželky a sňatek se ženou vlastního bratra. Héródés ho nechal uvěznit. Jeho žena doporučila své dceři Salomé, ať si přeje Janovu hlavu, a Héródés jí vyhověl. Jan Křtitel je patronem Malty, Burgundska a Provence. Dále ochraňuje celou řadu profesí: tkalce, krejčí, kožešníky, koželuhy, sedláře, vinaře, hospodské, bednáře, kominíky, kováře, tesaře, architekty, zedníky, kameníky, majitele biografů, hudebníky, tanečníky a zpěváky atd. Atributem Jana Křtitele v ikonografii je velbloudí rouno. 

Sv. Šebestián - narodil se někdy ve třetím století našeho letopočtu v římské šlechtické rodině. V Římě Šebestián i vyrůstal - od útlého dětství přitom cítí touhu pomáhat pronásledovaným křesťanům. Proto vstoupil do římského císařského vojska a za čas se stal důvěrníkem samotného císaře Diokleciána - mohl tak vždy varovat křesťany. Podle legendy měl Šebestián schopnost léčit - uzdravoval přitom nejen těla, nýbrž i duše. Jednou uzdravil nevěřící hluchoněmou dívku Zoju a ta náhle promluvila o lásce k Bohu - všichni přítomní po této události přijali křest. Jakmile se o tom dozvěděli římští vládci, všechny povraždili. Císař nechal Šebestiána svázat a připoutat ke sloupu ve vojenském tábořišti a přikázal lučištníkům, aby jej probodali šípy - Šebestián měl zemřít pomalu a v bolestech - tak bývá také zobrazován. Ale Šebestián nezemřel - s pomocí sv. Ireny Kastulovy, která jej v bezvědomí odnesla domů, se ze svých ran zotavil. Pak se vypravil za Diokleciánem - věřil prý, že svým "zmrtvýchvstáním" přiměje císaře k obrácení. Ale Dioklecián ho nechal ubít kyji a sochory. Jeho tělo pak nechal vhodit do městské stoky, aby je křesťané nenalezli. 

Sv. Vojtěch - (okolo 957–997), v zahraničí známý spíše pod biřmovacím jménem Adalbert, byl druhým pražským biskupem. Pocházel z rodu Slavníkovců. Stal se pomocníkem prvního českého biskupa Dětmara a po jeho smrti druhým pražským biskupem. Byl odhodlaným šiřitelem křesťanské víry. V převážně pohanských krajích - v Čechách, na Moravě a Slovensku - se snažil vymýtit největší nešvary tehdejší společnosti, zejména obchod s otroky, mnohoženství a alkoholismus. Po pěti letech v úřadu Vojtěch v roce 988 znechuceně opustil Prahu a odcestoval k papeži Janu XV. Nakonec se usadil v reformním benediktinském klášteře na římském Aventinu. Zde s podporou papeže složil 17. dubna 990 řeholní slib. Posléze se vrátil do Prahy a založil Břevnovský klášter. Poměry v českém království se však od jeho odchodu nezměnily, proto se roku 994 rozhodl opustit svůj úřad podruhé. Vyvraždění slavníkovského rodu, ke kterému došlo o rok později bylo hlavním důvodem, proč byl tento odchod definitivní. Později se odebral do Polska ke knížeti Boleslavu Chrabrému s cílem podniknout misijní cestu k pohanským Prusům. Zde byl 23. dubna 997 i se svými druhy zavražděn. Bývá zobrazován v oděvu biskupa s berlou.

Reklama