Bulvár

Svatebním darem se stal pytel brambor

Moje svatba byla divná. Nemůžu to však na nikoho svádět, byla přesně taková, jakou jsem ji tehdy chtěla mít.

Žádost o ruku si nepamatuji, možná ani žádná neproběhla, protože jsme spolu s mým budoucím mužem dva roky žili v jedné domácnosti. Vím, že jednoho dne donesl jakési lejstro, kde bylo vyznačeno datum naší svatby. Měla proběhnout za týden!

Pravá středočeská

To mně ale přišlo docela vtipné a praktické. Šaty jsem si vypůjčila od své budoucí švagrové – byly zelené s černým vzorem a sahaly jen po kolena. Ona je už chtěla vyhodit, mně se docela líbily a na co utrácet kvůli chvilce na úřadě. V síni nás bylo sedm. Já s mužem, dva svědci a rodiče (jeho otec už umřel). Po obřadu jsme šli na oběd do restaurace, která v devadesátých letech byla běžně dostupná, dnes bychom v ní na sedm obědů šetřili půl roku. A večer můj manžel zpíval v jakési kapele, tak se ten mejdan odbyl napůl v pracovním duchu. Stejně o té svatbě nikdo nevěděl, neměla jsem na ní jedinou kamarádku. Konala se totiž o prázdninách a všechny byly rozprchlé po zahraničí. To byla jediná nevýhoda nedostatku času na přípravu.

Takové dary jste jistě nedostaly

Největší psinu jsme zažili se svatebními dary. Vlastně nám je ani neměl kdo dát. Byly dva. Froté povlečení na postel, na kterém nikdo kromě mě nedokázal spát, protože je tak drsné, že všem zhýčkancům rozdírá tváře do ruda, a pytel brambor. Oba byly od mužových sourozenců.

Cesta byla nejlepší

I když se možná budete divit, ale přesně takovou svatbu jsem chtěla. Maximálně neokázalou a za ušetřené peníze jet na hezkou svatební cestu. Byli jsme tenkrát po revoluci měsíc autem po Evropě a dodnes to považuji jednu ze svých nejkrásnějších cest. Spali jsme po kempech nebo levných privátech, každý den jsme byli na jiném místě a plány se vymýšlely ze dne na den. Prostě kam se nám chtělo, tudy jsme jeli.

Po návratu jsme si sice vypadali jako navrátilci z války v Afgánistánu, ale ta cesta prostě byla na celé svatbě to nejlepší.  


Na svůj velký den, kdy jsme změnily příjmení, vzpomínáme všechny bez ohledu na to, jak ta velká láska dopadla. V ten den jsme asi většinou (nebyl-li to sňatek z donucení) byly šťastné a plápolaly jsme jako hořící stodola plná sena.

Pamatujete se?

Žádost o ruku, kytice, prsten s diamantem, plánování veselky, shánění šatů, zvaní příbuzných, obřad, svatební dary, hostina, trapasy, rituály, svatební noc…

Jak to probíhalo zrovna u vás? Musela jste se vdávat? Požádal vás o ruku romanticky, nebo si ani nedokážete vzpomenout, kdo s tím nápadem přišel? Dali vám rodiče souhlas s radostí, nebo vám sňatek vymlouvali? Jak probíhala organizace, jaké jste měla šaty?  Kolik se sešlo hostů a co vám donesli darem? Proběhly rituály typu únos nevěsty, střepy, chomout, jídlo ze společného talíře, panenky na autech? Co svatební noc, bylo to něco, na co se nezapomíná?

Jestli to půjde, posílejte i svá svatební FOTA!!!

Vše o vašem velkém dni pište na adresu:

www.redakce@zena-in.cz

   
29.03.2010 - Blog redakce - autor: Simona Škodáková

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme