Reklama


Šaty bílé jako padlý sníh.

Šaty, jejichž velikost i podoba budou do poslední chvíle záhadou.

Šaty výjimečné nejen vzhledem, ale i tím, jak jste je získala.

Šaty, které přinesou štěstí jen vám, ať už je obléknete ráno do práce, nebo zakopete pod práh vašeho domu.

Šaty, ve kterých bude váš přítel konečně přijat do rodiny.

Šaty, které získáte za vaječný koňak!

 

Šaty, které už na Vás čekají!

Kdo je vyhrál?!

Pajda, Terilka, baarea, Eliana a Lenka.


Moc gratulujeme! Vaším úkolem je nyní zaslat jeden vaječný koňak s růží (na etiketě) na adresu redakce:

redakce Žena-in.cz

Gorazdova 10

120 00, Praha 2

Jakmile dorazí, pošleme Vám na adresu uvedenou v registraci Vaše nové svatební šaty!

 

K vyhodnocení soutěže přikládáme na ukázku jeden z došlých příběhů.

Tedy ne že bych se chtěla znovu vdávat - jeden mužský mi bohatě stačí, ale když už mám zánět průdušek a nevylézám z postele... tedy přesněji - když už se nemůžu bavit tak, jak bych chtěla, tak ty „své" svatební šaty aspoň spočítám.

První šaty: to byly ty vysněné. Krásné, s obtaženým korzetovým živůtkem, holými rameny a bohatou sukní s nabíráním. Přesně takové, jaké byly za výlohou svatebního salónu v Brně. Stály 2800 Kčs - dneska nic moc, v roce 1988 více jak dva mé měsíční platy... tak to asi ne. Opravdu to nehrozilo.

Navíc nastávající tchýně si bůhví proč vymyslela bílý oblek s rudými doplňky, a to si taky prosadila. Můj nastávající v tom vypadal jako mafiánský boss z třicátých let... takže jsem zašla do obchodu a koupila si šaty přesně v tomtéž stylu: jednoduché, úzké, bez všelijakých kraječek a srandiček, jen se dvěmi volány na sukni. Samozřejmě bez rukávů, jenom s kraťoučkými volány kolem průramků... to byly ty druhé.

A doma nastalo pozdvižení. Matka z toho lezla po stropě, protože v něčem takovém se její dcera vdávat nebude. Ječela a ječela a nakonec si vynutila, že šaty koupí ona, aby to bylo něco lepšího". Asi si všechny umíte představit, jaký jsem z toho měla pocit - a mám ho dodnes. Podotýkám, že matka je opravdu schopná provřískat bez důvodu celou svatbu a dělat scény ještě několik let poté... bohužel pro mě máti došla do téhož obchodu s luxusním zbožím, ve kterém jsem si vyhlédla své vysněné šaty. Ty zamítla rovnou, protože nesnáší romantiku. V té době ovšem frčely krajkové šatičky bez ozdob. Bylo jasné, že moje máti bude trvat právě na nich - a taky že ano. Přiznám se, že jsem nenašla jediné, jejichž střih by mi vyhovoval, takže jsem se velice radovala, že z obchodu odejdeme s nepořízenou - jenže to jsem matku podcenila. Vypadalo to, že v obchodě bude schopná strávit ty tři týdny, zbývající do termínu svatby, a to naprosto celé... Když jsem jí tedy z čirého zoufalství sdělila, že jsem si vybrala jeden model, který bych byla ochotná si na sebe s velkým sebezapřením vzít, ukázalo se, že není v mé velikosti.
Ovšem máti se nevzdala jen tak lehce. Došla si pěkně za paní vedoucí, pohovořila s ní velmi důrazným hlasem a k mému velkému překvapení mi sdělila, že šaty budou za dva dny na prodejně. Prý se dodávají v různých velikostech, takže vedoucí je objedná a bude to... To byly třetí šaty, které by potenciálně mohly jít na mou svatbu...

Za dva dny jsme byly v obchodě znovu. Šaty tam byly, měly jsme je odložené pěkně bokem ve skladu, paní vedoucí pro ně ochotně zašla... a já zažila šok. Nebyly to totiž dohodnuté šaty z krajky, které se matce přece jen zdály zbytečně luxusní, ale jejich laciná a řekněme rovnou nevkusná napodobenina z levné umělé krajky - něco, jak kdybyste chytily kus té nejlevnější záclony a zkusily z toho ušít vypasovaný pytel se dvěma kraječkami a obtaženým dlouhým rukávem. Bohužel to už jsem do toho moc mluvit nemohla - na jiné šaty jsem neměla, ty původně zakoupené se mezitím samy od sebe" upravily tak, aby sedly jedné z družiček, a pokud jsem se chtěla vdát, nezbylo než kapitulovat. To byly čtvrté...

Ale aspoň trošku jsem se pomstila. Svatba sice byla v srpnu, jenže toho roku bylo nezvykle chladné léto. Pro zákusky a plánovanou hostinu to bylo dobré, pro nás poněkud horší, protože byla zima odporná a já vyhrožovala, že se v té hrůze záclonovité určitě nachladím. To uznala i má máti - a tak zakoupila za nemalý peníz několik metrů labutěnky a strávila tři noci jejím našíváním kolem výstřihu a rukávů. Přiznám se, že takhle upravené šaty jsem už byla ochotná akceptovat - pozbyly svoji do očí bijící lacinost a s labutěnkou byly vyloženě nevšední... navíc se schovaly ty nevkusné krejzlíky kolem krku. No prostě to už bylo něco, v čem bych se popřípadě mohla i vdát... tak to byl pátý model.

Ovšem člověk míní a seshora... hmmm... den před svatbou se oteplilo - pokud si dobře pamatuji, tak asi o patnáct stupňů. No a protože v osmi metrech labutěnky kolem krku se opravdu jít nedalo, nezbylo matce nic jiného, než pěkně v noci sednout a všechny ty parádičky ze šatů zase odpárat... To už mi ovšem bylo celkem jedno - jednak jsem měla jiné starosti, jednak jsem to máti docela přála. Chtěla to, tak to má... prosadila jsem si aspoň účes a strýc, který přece jen svoji drahou sestřičku dobře znal, mi sehnal nádhernou kytku přímo ze zahradnické školy, a tak jsem nakonec svatbu přece jen přežila...

Pajda

A ještě jedno foto od čtenářky artepy, kterou naše soutěž o svatební šaty pobavila a chtěla také svou troškou přispět...