Reklama

Veteš jako dědictví? I to se může stát. Příkladem toho je příspěvek od čtenářky s nickem Maal, za který děkujeme.

Dobrý den, píšu vám na téma Veteš. Veteš moc nesbírám, ale když se ukáže něco zajímavého, musím to mít, i kdybych to musela vytrhnout z ruk zrovna bezdomovci.

Jednou jsem našla úplně úchvatnou věc - takové to malé rádio, které je ještě snad z dob válek, má takovou tu vztyčenou tyčku na signál, ale v této době už nejede :-( ,mě to ale vůbec nevadí, protože ho "využiju" i tak. Mám ho vystavené na poličce a denně se na něho chodím dívat a utírat prach. Ale protože to bylo z ne moc vábného zdroje, tak jsme ho hadrou pěkně ošetřili. Takových úlovků z popelnic mám víc.

Mám ale i jeden, který nepochází ani z popelnice, ani z venku, ani z obchodu. Je to rodinná záležitost. Jsou to nádherné svatební šaty. Má pra pra pra pra babička si je koupila a na smrtelné posteli příbuzné prosila,aby se její svatební šaty vždy po svatbě dědily.

Takže po svatbě jsem je taky zdědila. Myslíte si, že se ale normálně používají? Zdání klame, ne nepoužívají se, jsou už totiž takové, no už ne moc ve formě a kdo by se chtěl vdávat v zaprášených a ošumtělých šatech.  Takže mi visí ve skříni na věšáku ve velkém pytli a čekají na dalšího dědice, až se vdá.:-)

Ještě mám různé "vetešní maličkosti", ale moje poslední veteš je můj manžel. :-) Nebo ten se do veteše nepočítá? :-)

Hezký den přeje Maal

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Snad si to váš manžel nepřečte, to by se mu asi nelíbilo. A k těm svatebním šatům. Třikrát škoda, že jste je nevyfotila, o je přesně ta veteš, která mě zajímá.