Tak jsem vdaná. Celý týden už jsem pozbyla právo honosit se slečnou a začala si zvykat na mladou paní. Ano, těšila jsem se, až se vdám, a asi jako většina dívek a žen jsem toužila po krásné svatbě a nemusela být ani o sto lidech. Prostě jen si ten svůj den užít. Možná vám připadám přízemní, že v době emancipace, feministických spolků a stoupající tendence žít s partnerem na psí knížku, ještě nějaká trhlá ženská touží po romantické svatbě.

 

Toužila jsem. Avšak člověk míní a realita bývá poněkud odlišná. A to dost odlišná, alespoň v mém případě. Pozvánku ke svatebnímu stolu od nás dostalo nakonec dvacet lidí, rodiče, prarodiče a sourozenci a pak už jen přátelé. Poslední noc, coby svobodná dívka, jsem strávila u rodičů, kde jsem se hned od rána pustila do úprav svého zevnějšku. Za pomoci dvou kamarádek jsem se nasoukala do svatebních šatů, nalíčila se a upravila dlouhé nepoddajné vlasy do přijatelného účesu.

 

Před domem už se zdobila auta a v domluvenou hodinu byli všichni připravení na odjezd. Až na jednoho. Na ženicha. Ten s úsměvem na rtech dorazil s desetiminutovým zpožděním a ve chvíli, kdy mě spatřil vycházet z domu dostal, záchvat smíchu. Měla jsem chuť se otočit a svatební šaty ze sebe strhnout. Ale přinutila jsem usmát a dělala, jako bych to neslyšela.

 

V obřadní síni nikdo neslzel, a když, tak od smíchu, protože můj partner neustále vtipkoval a smál se. Když se mě konečně zeptal oddávající na onu formulku, s úsměvem jsem odvětila, že ano, beru si svého přítele za manžela. Ten však,  než vyřknul své „ano“, čekal. Čekal a ten okamžik pro mě v tu chvíli trval celou věčnost. Ale on si nezadal a  udělal radost svým kamarádům, kteří ho k tomu navedli.

 

Hostina probíhala v poklidu v malé útulné restauraci. Únos nevěsty se zdařil i díky tomu, že ženich se ji příliš nenamáhal hledat. Ba dokonce, když ho kamarádka upozornila, že jsem kamsi zmizela, mávnul ležérně rukou, že kam bych chodila… Hledat nás vyrazil až po dobré hodině. A samotná svatební hostina skončila úderem deváté večer...

 

Ani nevím, jestli to, co cítím, je zklamání, rozčarování nebo ponížení, ale na svůj svatební den opravdu nezapomenu!

 

                                       

 
Reklama