Před svátky je nutno vykonat větší nákup. Zvolila jsem sebevražedně supermarket. Johanka skuhrala, abych ji vzala s sebou. Na rozdíl ode mě nakupuje ráda. Pro mě to znamená stovku navíc.

Hned po příchodu do obchodu mi došlo, že to nebude jen tak… počet vozíčků nějak nepokryl počet zákazníků. No nic, počkáme…

To ještě nic není..

Proletěla jsem, co jsem potřebovala, pochopitelně plus čokoláda, plus kindrvejce, plus křupky a šourám se ke kasám… z deseti „překvapivě“ fungovaly tři.

sh

Absolvovala jsem cestu zpátky, skoro až k rohlíkům, abych našla konec nějaké fronty. Vybrala jsem si tu, co vedla k pultové kase. Alespoň si dokoupím cigarety a nebudu se muset prudit ještě v trafice.

Přede mnou stála postraší paní, za mnou telefonoval pán (napadlo mě při pohledu na frontu, že asi odvolává domluvenou schůzku), za ním nějaký výrostek a pak různí lidé až k salámům.

Platíme...

Pultovou kasu obsluhovala  velice příjemná a ochotná slečna...

„Dobrý den,“ pozdravila tu paní přede mnou a začala s úsměvem opípávat její nákup…

„Moment! pravila ta dáma, „tenhle lak na vlasy tam máte v akci za 59,- a vy mi ho markujete za 63,-...“

„Ale ne,“ na to ta slečna... „tak pojďte, půjdeme se tam podívat spolu

Fajn, buď si vyberu frontu, kde je storno, což znamená, že musí z kanceláře někdo přinést klíče od kasy, nebo si vyberu frontu s bábou… pán za mnou začal funět… stále nešly… po další minutě už jsem funěla taky…

Vrátily se s tím, že nejde o lak na vlasy, ale o tužidlo…

„Vezmete si  ho tedy, nebo mám zavolat storno?“ otázala se slečna…  vem si ho, vem si ho, říkala jsem si, a hypnotizovala tu paní… totéž dělal pán i výrostek….

„Nechci tužidlo, chtěla jsem lak…“

Slečna: „Prosím storno na jedničku!“

Johanka se začala povalovat po vozíčku… „Johanko, chceš, abych Ti tady namazala tu housku, co je ve vozíčku, tím máslem, co je také ve vozíčku?“ zeptala jsem se jízlivě... paní to nepochopila, pán ano a výrostek již obsah svého vozíčku konzumoval…

To stále nic není.

Lak byl stornován... hurá, snad stihnu večerní zprávy…

„Jejda,“ povídá slečna za kasou… „ty rajčátka jste si měla zvážit.“

„Aha!“ na to ta paní. „Tak já tam dojdu…“ To ne!!

Také jsem si lehla na vozíček… pán něco mumlal… výrostek řekl sprosté slovo… fronta za výrostkem odešla.

A ještě není po všem.

Paní donesla rajčata… slečna pokračovala v pípání…

Paní: „Ještě si vezmu tam to Campari…“

Jaké?“

„Támhle to!“

„Kde?“

„Nahoře...“ máchala rukou kamsi nahoru.

Všichni jsme se dívali tím směrem a očima hledali campari. Johanka si sedla na zem…

Slečna: „Nevidím, co byste chtěla.“

„Tááám nahoře s tou červenou vinětou…“

„Zabít!“ vyrazil ze sebe výrostek. V duchu jsem souhlasila. Ozval se pán: „Do pytle, to není campari, to je cinzano!“

„Tak tedy chci to cinzano.“

„Dobře, sundám ho.“

„ A je v tom rozdíl?“ Slečna vysvětlovala rozdíl mezi cinzanem a campari.

Kdybych opustila frontu, byla bych zpátky u salámů. Otočila jsem se na pána a usmála jsem se. Taky se usmál a otočil se na výrostka. I ten se usmál… čekali jsme, co bude. Johanka: „Mami, mně se chce spát…“

„Tak spi!“

Ta andělská bytost za kasou dokončila registraci nákupu té dámy. Podívala se na nás. Do široka se na nás usmála a povídá:

„MADAM, PŘEJETE SI TU LÁHEV ZABALIT??“ a začala se nahlas smát.

„Jistě, děkuji.“

…všichni, kdo jsme tam stáli, jsme se začali nahlas smát s ní.

Domů jsem dorazila  těsně po sportovních novinách…

Reklama