Reklama

S tím, že je sůl nad zlato, musel ve známé pohádce nakonec souhlasit i Jan Werich. Malé bílé krystalky mají nekonečné možnosti a na čerstvém chlebu s máslem jsou navíc neodolatelné.

Při pohledu na slánku, nebo solnou lampu, napadlo vás pátrat po tom, jak vlastně sůl vznikla?

Zvědavost uspokojíme na cestě až k velkému třesku, k prapočátku našeho vesmíru. „Sodík a chlor, výchozí látky pro kuchyňskou sůl, jsou „popelem hvězdného ohně“. Vznikly jadernou fúzí v obřích hvězdách i následkem hvězdných explozí a staly se součástí pramlhoviny, z níž se zformovala planeta Země. Ale přitom jsou sodík i chlor látkami, které se v hlubinách Země nezdrží. Většinou tvoří součást křemičitých hornin a při pukání zemské kůry v hlubinách oceánů nebo při vulkanických aktivitách pevninské zemské kůry jsou vymršťovány nahoru, na zemský povrch. Rozpouštěním ve vodě se sodík a chlor osvobozují od svých „přepravních“ hornin a mohou se tak spojit v chlorid sodný neboli kuchyňskou sůl.

voda

Tímto způsobem se dostává sůl do moří. Alespoň takto zní současná teorie o vzniku nalezišť soli na zeměkouli.“

Kamennou sůl je dnes možné najít v ložiscích, která se nachází až několik set metrů pod zemí.

„Při vzniku nalezišť kamenné soli však docházelo také k tomu, že lehčí, měkčí solný kámen byl překryt těžšími horninami a vytlačen k zemskému povrchu. Takto se vytvářely solné dómy a dokonce „solné ledovce“, například v horkých suchách v oblastech jako v Íránu a ve Španělsku. Působením podzemních pramenů mohla v solných ložiscích vznikat i solanka, což je slaná voda, která se čerpá na povrch a jejímž odpařováním se získává sůl (například Lüneburské vřesoviště, Solná komora).“

Dvojí tvář soli

Nezměrné jsou zásoby soli na Zemi, kterou je možné dobývat z moře (mořská sůl) a z dolů (kamenná sůl). Bylo vědecky prokázáno, že kuchyňská sůl (chlorid sodný) je životně důležitou látkou. „Ovšem i bez exaktních chemických a lékařských analýz a studií bylo lidem už od počátku jasné, že sůl je velmi cenná, prospěšná a posilující látka, kterou jak oni sami, tak i zvířata potřebují k tomu, aby přežili.“ 
more

Na druhé straně přemíra soli způsobuje neúrodnost půdy. Znemožňuje rostlinám přijímat minerální látky kořeny. Následkem přesolení půdy, k němuž například dochází v Austrálii, dochází k rozšiřování pouští.

Tento fenomén lze vypozorovat i po nadměrném používání soli jako posypu zasněžených a zledovatělých silnic, kdy na jejich okrajích poté odumírají stromy. Příliš vysoká spotřeba soli v lidském těle narušuje činnost ledvin a zejména u citlivých osob to vede ke zhoršení potíží s vysokým krevním tlakem. Z tohoto pohledu byla tedy sůl vždy jak požehnáním, tak prokletím.

 

Mořská voda je slaná, protože do ní přitéká sladkovodní voda s obsahem soli (i sladká voda obsahuje sůl, ale jen v malém množství). Ta potom zůstává v mořské vodě. Soli se vypařuje daleko méně, než moře přijímá. Celý koloběh se nikdy neuzavírá. Voda z moře se odpaří (nyní už skoro bez soli), pak dopadne na pevninu, kde splaví sůl a další minerály z půdy. Ty jsou pomocí sladkovodní vody unášeny do moře. V moři se sůl akumuluje, protože se nedokáže odpařit. (www.zaujmi.cz)