Každý z nás vnímá nahotu jinak. Někdo se nestydí vůbec, chodí na nudistické pláže a nedělá mu problém svléknout se kdekoliv, někdo je naopak hodně stydlivý a nesvlékne se téměř před nikým. Co když ale tato stydlivost zachází do extrému?

Co si pod tím máme představit? Taky jsem nevěděla, až do té doby, než jsem zaslechla vyprávění jedné své známé. Po sklence vína se nám začala svěřovat se svým trápením...

nakedS Majkou jsem jako dítě jezdívala na tábory a vždycky byla trochu puritánská, což jsem ale tenkrát nijak neřešila. A až teď mi došlo, že jsem ji vlastně nikdy neviděla ani v plavkách, natož svlečenou. Má to tak od dětství, ale teprve když dospěla, začal být její problém horší.

„Samozřejmě dokud jsem nechodila s kluky, každému bylo jedno, co mám na sobě, že se nekoupu v rybníku nebo že se nechci sprchovat s ostatními holkami. Teprve když jsem v osmnácti začala chodit s prvním klukem, uvědomila jsem si, že moje stydlivost je přehnaná, že to bude problém.

Od té doby jsem se ale nezměnila. Pořád se hrozně stydím, nikdy se nesvlíknu ani do plavek nebo do prádla. Abych se svlíkla donaha? To je úplná katastrofa... To musí být tma a ještě si připadám divně, radši si na sobě nechávám aspoň tričko, když to nevadí. Vím, že jsem divná, ale co mám dělat, když to tak cítím?

Tuhle stydlivost mám asi od dětství, možná je to výchovou. Nikdy jsem neviděla nahého nikoho z rodičů ani jiných příbuzných, byla jsem jedináček, takže ani sourozence. Nahota se u nás prostě nedovolovala, když jsem si jako puberťačka vzala tričko s trošku větším výstřihem (ale pořád skoro žádným...), táta mě poslal převléknout, ostatně kontroloval mě docela často, než jsem ráno odešla do školy. A když jsem odjížděla někam na výlety se školou nebo na tábory, měla jsem nařízeno, že se nesmím nikde ukazovat „polonahá“.

Mám zajít k psychiatrovi?

Nechodili jsme ani na koupaliště nebo se koupat jinam, měli jsme chatu u Sázavy, takže jsme celá léta trávili tam, koupala jsem se v řece u chaty, kde nikdo jiný nebýval. Tam jsem mohla v plavkách.... Bylo mi tak dlouho a často vtloukáno do hlavy, že slušná holka je oblečená holka, že to mám v sobě asi nějak zakódované. A zatím nejsem schopná s tím něco dělat.

Trochu k tomu přispěly i mé zkušenosti s kluky. Někteří se mi posmívali, že jsem stydlivka, jeden přítel mi dokonce řekl, ať si zajdu k psychiatrovi, že to není normální, že už je to nemoc. I když měla jsem jednoho přítele, který to vydržel docela dlouho, a dost mě i podporoval, abych se přestala stydět. Kolikrát jsme třeba přišli domů odpoledne a já cítila, že by se rád miloval, nebo jsme šli na výlet do přírody, kde byla krásná rozkvetlá louka jako stvořená pro milence... ale nikdy z toho nic nebylo, prostě se ve mně něco zablokovalo a nešlo to. Takže docela chápu, že se se mnou nakonec taky rozešel. Chlapi to asi vnímají jinak a taková omezení nejsou ochotni snášet.

Možná je pravda, že bych měla jít k psychiatrovi. Ale na druhou stranu mi to připadá jako banalita, vždyť tím nikomu neubližuju, je to jen moje věc. Nevím. Teď jsem sama, tak to ještě nechám, ale možná až budu mít někoho, budu to ochotná pro něj udělat.“

Co si myslíte vy, milé čtenářky?

Četly jste v našem magazínu:

Reklama