Ahoj, redakce!
Můj problém s tím, co řeknu, nebo naopak nepovím, spočívá v tom, že mám syndrom, který s kamarádkama nazýváme: „Strč si ty sáně do prdele!"

Vysvětlím: to byla nějaká povídka stylu Slovácko sa súdí. V ní figuroval jako hlavní postava nějaký strýc, co si šel k sousedovi půjčit sáně. A jak tak šel, tak si říkal: „Ten sůsed je takový lakomec, kdoví, jestli mi je vůbec půjčí!"

Šel dál, přemýšlel, ušel další kilák a říká si: ,,On mi je určitě nepůjčí, ludra jedna lakomá, šak ho znám!"

A na konci cesty, když už klepal na dveře onoho souseda, tak ten otevřel a strýc mu bez jakéhokoliv důvodu vpálil do ksichtu: ,,Víš co, ty lakoto, strč si ty sáně do prdele!!"

No, a to je můj problém. Já, když chci někoho požádat o třeba malou laskavost, tak si v představivosti vymyslím jeho případné odpovědi, a pak už ani nemám zájem tam pro pomoc jít. Přitom ten dotyčný ani neví, že bych ráda zašla pro nějakou hloupost!

A takto vymýšlím scénáře, které nikdy nevznikly, ale  „ony by mohly vzniknout!!"... a kamarádi se mi smějou, protože jsem režisér Katastrofa, a tudíž jsem naštvaná už dopředu, i když se vlastně ještě nic nestalo! :-))

Tak to je v kostce zhruba všechno. A víte co??? Ty vaše případné komentáře mě taky vůbec nezajímají, a strčte si je tam, co ty sáně!!!!! :-))
 
A ten pěkný den, co vám přeju, taky!
(nee, ten myslím vážně!)
1Mona


No dobře. Tak já mlčím.:))

Reklama