Paní Alena Bezděková vzpomíná na 48 hodin, které byla nucena strávit ve výtahu, než se jí podařilo nalézt a osvobodit. Na záchod musela chodit do rohu kabinky. Přestože je to již tři roky, stále není z hrůzného zážitku „venku“. „V pohodě už nebudu nikdy,“ říká.

ele

Neuvěřitelné povídání s 36letou Alenou jsme spolu spáchaly v kavárně obchodního centra Flóra na pražských Vinohradech. Je totiž z Brna, a tak jsem využila toho, že měla Alena v Praze nějaké zařizování.

Je to štíhlá, vysoká plavovláska, velice pohledná. Když o svém zážitku vyprávěla, nebylo to ani po třech letech zdaleka bez emocí.

„My jsme ten zájezd do Londýna tehdy s manželem dlouho plánovali. Má tam část rodiny a osm let je neviděl. Moc se těšil a já také. Bydleli jsme u nich. Ten den ráno odjeli s manželem podívat se na nějaký kros pár kilometrů za Londýn. Já nechtěla. Měla jsem v plánu se podívat po obchodech a užít si atmosféru. Řekla jsem manželovi, že možná budou dokonce doma dřív než já. Adresu jsem si pečlivě opsala, abych měla papírek pro taxikáře. Sice umím anglicky, ale je to jistější. Vyrazila jsem asi tak hodinu a půl po jejich odjezdu. No, vyrazila. Dostala jsem se jen do toho pitomýho výtahu. Hned jak se rozjel, se zastavil.“


Tak mě by ranila mrtvice okamžitě, ale na co jste v první chvíli myslela vy?
Vůbec na nic. Naprosto jsem neměla problém. Prostě jsem si říkala, že jen zmáčknu znovu tlačítko a on se rozjede. Nerozjel se.

Bouchala jste?
Ale vůbec ne. Mačkala jsem tlačítka a říkala si, že když nereaguje dolů, tak zareaguje třeba na stejné patro. Ani s tím jsem neuspěla.

Byla jste už alespoň trochu nervózní?
Nebyla. Měla jsem za to, že prostě tohle je na chvilku. Našla jsem zvonek v případě nouze a byla přesvědčená, že zazvoním a bude to. Pořád jsem si říkala, že tohle mě zdrží tak maximálně pár minut.

A zvonek?
Nic jsem neslyšela, když jsem ho stiskla. Usoudila jsem, že to do kabinky slyšet není, ale někam na nějakou služebnu ano. A tak jsem zvonila.

Jak dlouho?
No tak dobře hodinu. Vždycky jsem chvíli zvonila a chvíli čekala. Furt nic.

Kdy jste vlastně alespoň trochu znervózněla?
To přišlo, když jsem zjistila, že ve výtahu nemám téměř vůbec signál. Chtěla jsem totiž zavolat manželovi, aby jeho teta zavolala někam, třeba pro městskou policii. Byla jsem skoro bez spojení, ale asi na pošesté alespoň začal telefon zvonit. Nebrali to. Logicky, protože tam byl zřejmě hluk od motorek.

Co jste dělala? Už jste bouchala?
No teď už jo, ale patrně mě nikdo neslyšel. Možná v patrech, kde jsem právě stála nebyl nikdo doma. Byl všední den. Zkusila jsem proto vytočit 112 sama. Zazvonilo to a pokaždé, když to někdo zvedl, zase spadlo. To už jsem byla ve výtahu skoro dvě hodiny.

Jak jste na tom byla teď?
Chtělo se mi brečet, ale spíš vzteky. Krom toho se mi chtělo na záchod a docházela mi baterka, jak jsem zoufale pořád zkoušela telefonovat. Napadlo mě, že se mi vybije telefon, a tak jsem poslala asi dvacet SMS snad úplně každému i do Brna. Pak už jsem čekala.

To tam vůbec nikdo nešel? Nikdo nepotřebovala výtah?
Ale ano, ale nebudete mi to věřit, bylo to až asi v půl třetí odpoledne.

Co bylo?
Zaslechla jsem hlasy a říkala jsem si, teď začnou mlátit do dveří výtahu jako u nás a já budu muset holt bouchat a křičet. Jenže, oni jsou Angličani strašně disciplinovaní. Nikdo nebouchal, naopak rozpoznala jsem, že se prostě rozhodli jít pěšky a hotovo.

To muselo být strašný
Jo, to už bylo, protože jsem propadla zoufalství, že tam budu další hodiny. Tak jsem tedy začala mlátit a křičet sama. Bylo mi to strašně trapný. Mnohem horší ale bylo, že jsem začala mlátit pozdě. Patrně šli někam snad do prvního patra, a když jsem dala takovou intenzitu, která by snad nešla přeslechnout, už byli asi doma.

Hrozný...
Jo, to jo, teď už jsem si sedla na zem a brečela jsem. V duchu jsem si říkala, jak asi dlouho budou na těch motorkách. Měla jsem za to, že už se musejí vracet. Bylo to moje světýlko naděje. Že buďto si přečtou zprávy ode mě, nebo přijedou. Bylo čtvrt na pět.

Ten dům snad byl neobydlený…
To ne, ale holt se v Anglii asi dlouho pracuje, a tu jednu duši jsem prošvihla. Taky jsem si řekla, že už budu drzejší. Navíc už jsem byla i hodně zoufalá a strašně se mi chtělo čůrat.

Je mi z vás úplně zima…
No abych vám řekla pravdu, v tuhle chvíli to je ještě sranda. Uslyšela jsem bouchnutí dveří těsně pode mnou. Napadlo mě, že to snad není možný, že tam byl celou dobu někdo doma a neslyšel mě. Začala jsem hystericky kopat do dveří a křičet: „Help me, please!!!“ Brečela jsem.

Slyšel?
Slyšela. Byla to mladá paní s miminem. (To jsem teda ještě nevěděla.) Chvilku jsme se domlouvaly, já vykřikovala, že jsem tam uvězněná, a prosila o pomoc. Řekla, že zavolá policii. Já ji v tu chvíli tak milovala, že si to neumíte ani představit.

No tak pak už to muselo jít jako pro drátkách, ne?
Právě, že nešlo. Policie tam byla snad za pět minut. Vysvětlili mi, ať jsem v klidu, že to bude trvat maximálně pár minut. Ptali se, jak dlouho tam jsem, a když jsem jim řekla, že skoro devět hodin, řekli, že zavolají sanitku. Byli strašně příjemní, snažili se vtipkovat. Já řekla, že se mi chce strašně čůrat, a oni mi řekli, ať se klidně vyčůrám. Bylo mi trapně, ale to už se vydržet nedalo. Za chvilku byl v blízkosti lékař a nějaká paní mě uklidňovala. Říkala mi o svých dětech a tak. Hodně mě to uklidnilo.

No a manžel?
Ten přijel až... nooo, asi tak ještě hodinu po nich. Moje zprávy vůbec nedostal!! Zjistil, že se něco děje, a ptal se těch lidí tam venku. Jeho hlas jsem poznala. Začala jsem strašně brečet a volat něho. Ozval se… v tu chvíli mu asi ten policista řekl, že má se mnou komunikovat. A on komunikoval.

Co se vlastně stalo, že to tak dlouho trvalo?
To nebyla jedna věc, ale víc. Napřed přijela nějaká služba zřejmě. Všechno jsem potom měla zprostředkovaně od manžela. Vysvětlil mi, že je tam nějaký problém a že musí přijet někdo jiný. Nějaká specielní služba či co. Že manuálně se s kabinkou nedá hnout. V rohu tekly moje čůránky. Šílený.

Kolik tam bylo lidí?
Podle mého odhadu tak do půl noci snad celý dům, policie, lékaři, nějací dělníci, manžel s tetou a jejím mužem i ta paní s miminkem, protože jsem ho střídavě slyšela plakat…

Jste statečná...
Pak jsem už moc nebyla. Brečela jsem, měla jsem žízeň. Manžel mi řekl, že se pokoušejí dostat ke střeše kabinky. Pak toho nechali, protože prý výtahová lana sjela z nějakého kola a jakákoli manipulace by mohla být nebezpečná. Prý to drží dobře, ale vedle, takže nesměli dopustit, aby se to vyháklo. Spadla bych o několik pater níž, což by zase nemusela vydržet ta záložní lana, nebo co. Pak mi doporučili, abych spala.

A spala jste?
Ale nespala. Byla jsem strašně vynervovaná, pořád jsem brečela a hlavně už jsem byla dvakrát na záchodě v tom rohu, což bylo šíleně potupný. Nemohla jsem si ani sednout, protože bych si sedla do vlastních čůránek. Kabinka byla malá a výtah nakloněný, jak se snažili ho uvolnit.

Proboha, a jak vás tedy nakonec dostali ven?
Museli zespoda ze šachty takovým zařízením výtah vytlačit směrem vzhůru, protože dolů to bylo kvůli těm lanům nemožné. Výtah byl z osy. Jenže než přijeli ti s tím zařízením, než se dostali s tou věcí do šachty, tam museli rozšířit tu díru, vlastně to vyřezat, a než kousek po kousku vystrkali výtah o těch pár metrů vzhůru, trvalo to nekonečně dlouho.

Když se otevřely dveře, zhroutila jsem se.

Kolem mě bylo načůráno a bohužel jsem už musela i na velkou. Bylo mi to tak strašně trapné, byla jsem psychicky tak vyčerpaná a taky dehydrovaná... nepamatuji si, jak jsem jela do nemocnice, ani na nic. Jen vím, že když jsem se probrala a ještě další den, co jsem tam byla, byli všichni strašně hodní.

Už když jsem se budila – oni mě ještě chvíli udržovali na nějakých sedativech, aby spala – byl tam psycholog. Mluvil česky. Ve výtahu jsem strávila bezmála 48 hodin!

To je strašné. Trochu to odlehčím černým humorem… Jezdíte, Aleno, dnes výtahem?
Hádejte… NIKDY!!!

Máte nějaké další jiné psychické problémy?
No tak já z toho ještě vyvázla dobře, ale dodnes nejsem úplně v pohodě. Nezavřu se ani na záchodě, ani když máme návštěvu, nechci čůrat venku v podřepu, protože se mi okamžitě vybaví ta strašná potupa, když se museli dívat na moje výkaly... tohle je asi nejhorší ze všeho. Beru pořád slabá sedativa. Hlavně na noc.

Co byste k tomu dneska chtěla říct?
Chtěla bych poděkovat. Té paní s miminem, která vůbec nevím, jak se jmenovala. Policistům, kteří byli nevěřitelně lidští a neustále se mě snažili bavit a rozptylovat. Týmu lékařů, kteří tam byli a zůstali, i když se měli střídat, personálu nemocnice a hlavně manželovi. Je to úžasný chlap, je to Anděl, kterého mi poslalo samo nebe, já… (Alena se rozplakala)… mám vedle sebe člověka, který ležel hodiny na zemi u škvírky, která nás dělila, a neopustil mě ani na chvíli. Říkal mi nádherný věci a také že mě miluje ve chvíli, když jsem tohle potřebovala slyšet.

A hlavně mě nepřestal milovat, ani když viděl svou ženu uprostřed moče a výkalů… já... (pláče)… tohle mu nikdy v životě nemůžu zapomenout. Děkuju ti, Marku!

Tak a to už jsme tam do té kávy brečely obě…

Reklama