Představte si Ala jako pětiletého chlapce se sladkým obličejem cherubína. Slušivý obleček, dobré chování. Jeho bohatý otec mu říkal “ovečka bez poskvrny”. Jedním slovem – ideální dítě.

Jednoho dne, kdy otec dělal něco v horním pokoji, si malý Al hrál na rytíře a draky. Najednou se ozval otcův hlas a Al utíkal nahoru zjistit, co si otec přeje. Otec držel v ruce obálku. “Víš, kde je policejní stanice, že ano?” Al přikývl. Otec se usmál. “Vezmi tento vzkaz a zanes jej policejnímu šéfovi a počkej na odpověď.”

Al cítil, že to neni jenom tak nějaký vzkaz, ale něco vážného, a vzal toto poslání jako veledůležitou akci. Hned byl ze dveří a utíkal ulicí, co mu jeho malé nohy stačily. Dorazil na policejní stanici, skoro bez dechu, ale pyšný na bleskově splněný úkol. “Mám počkat na odpověď,” řekl Al a nedočkavě vrazil otcovu obálku do kapitánových rukou. Kapitán četl zprávu. Mračil se, potom se tím začal bavit, nevěřícně kroutil hlavou a potom se zase mračil. “Pojď se mnou,” poručil.

Al šel za ním skrz dveře, dolů po schodech, dlouhou chodbou a nakonec se zastavili ve dveřích otevřené opuštěné cely. Než se Al stačil zorientovat, co se děje, kapitán ho strčil dovnitř a zabouchl těžká kovová vrata. Slyšel, jak kapitán odchází a říká: “Toto se stává neposlušným klukům.” A najednou bylo ticho. Nikdo nebyl kolem, aby slyšel Alův vyděšený, ustrašený pláč. Plakal asi půl hodiny, což se zdálo jako věčnost.

Potom se kapitán vrátil, beze slova celu odemkl a vyvedl zmateného a vyděšeného Ala bez vysvětlení ven. Al utíkal domů. Zbytek dne si už nepamatuje a od tohoto dne žil v neustálém strachu. Velmi nervózní dětství vystřídala puberta bez přátel, zato ale plná fóbií a děsu. Přísně jezuitské vzdělání s mnoha tělesnými tresty jenom dál podlomily  Alovu psychiku. Vstoupil do dospělosti s mnoha fóbiemi, knedlík v krku a sevřený žaludek ze všeho. Bál se výšek, bál se, kdo na něj vybafne za rohem. A ze všeho nejvíc (a my víme proč) se děsil policistů.

Al se nikdy nedozvěděl (ani to nezkoušel), proč otec udělal to, co udělal, proč pětiletého chlapce vyděsil tak strašným žertem. I přestože žil celý život ve strachu, naučil se později strach překonávat a zvládávat v jiné formě, která zase děsila nás. Těch 30 minut děsu v uzamčené cele vybavilo Ala na celý život představami, a z těch pár minut čerpal po zbytek svého uměleckého života jako filmový režisér Alfred Hitchcock.

Reklama