strach

Určitě si vzpomenete, kdo vás čím strašil, když jste byli malí. Táta vyhrožoval čertem, babička strašidlem a máma tvrdila, že se ve sklepě schovává zlý pán, který si pro zlobidlo přijde.

Já jsem měla asi štěstí, nepamatuji si, že by mě naši něčím takovým děsili. Moje fantazie byla dostatečná na to, abych se dokázala představami strašit sama.

Pokud si bereme za pomocníky ve výchově strašáky a podobné rádoby zlé postavy, měli bychom být dle psychologů opatrní. Velmi tenká je hranice mezi pozitivním a negativním vlivem na naše děti.

Mnoho dětí bere totiž tyto výhrůžky zcela vážně, do očí se jim hrnou slzy, jen když se o trestu zmíníme, v noci nejsou schopny samy usnout a zhasnout v pokojíčku, když je tma, nepřipadá v úvahu. V tomto případě bychom měli na strašení zapomenout. Dítě by se pak mohlo dostat do stavu, kdy se bude cítit neustále ohroženo. Myslím, že sám život přináší tolik strašáků, že vymýšlet si nějaké další není třeba.

Aniž si to uvědomujeme, používáme jakási varování denně. „Nechoď tak daleko, nebo se ztratíš!“ , „Neolizuj si prsty, nebo budeš nemocný!“

Snažíme se dítě varovat, předcházet špatnému chování. Ale ani toto varování samo o sobě není žádnou osvědčenou výchovnou metodou. Tou může být naopak pochvala za to, co dítě udělalo dobře, co se mu povedlo…

Reklama