Vztahy

Strašák zvaný PUBERTA

Před přibližně deseti lety odrostla má starší dcera nevinnému dětskému věku. Věku, kdy maminka byla středobodem vesmíru a největším problémem byla prohra ve hře Pexeso nebo Člověče, nezlob se.

Když ze sebe setřásla poslední zbytky sladkého poupátka, razantně nastoupila do další životní etapy. Pro mě, jako pro matku, to byl šok. Přiznávám, že jsem ještě nebyla připravená na příšeru jménem Puberta a s jejím nástupem jsem se musela učit vyrovnávat.

Šlo to těžce.

S panickým údivem jsem pozorovala, jak se z mé hodné holčičky téměř přes noc stalo jakési protivné stvoření, které na mě hledí s neskrývaným odporem. Od chvíle, kdy jsem ji ráno něžně budila do školy, na mě vystrkovala drzé čelo, špulila pusinku do šklebící se grimasy, vztekala se nad oblečením, které jí náhle nebylo dost dobré a svůj vztek dělila spravedlivě mezi mě a svou mladší sestru. Bylo jí něco přes 11 let a já jsem se utěšovala, že když to vypuklo tak brzy, aspoň to o to dřív skončí.

Vyzbrojila jsem se odbornými příručkami na téma „Adolescenti a my“, po večerech studovala zákonitosti tohoto životního období a marně jsem se snažila vycucnout z nich alespoň náznak nějaké rady a porady pro bezmocné a trpící rodiče.

I rozhodla jsem se, že promluvím se svou starší sestřenicí, kterou jsem považovala za zkušenou matku, neboť měla dvě již dospělé děti. Usoudila jsem, že právě ona mi dokáže odborně poradit nějaký fígl, abych se nezbláznila, zůstala naživu a nestala se ze mě třesoucí se troska někde v psychiatrické léčebně.

Na můj srdceryvný výlev, plný hořkosti, bezradnosti a zoufalství, mi sestřenka vlila do žil optimismus tímto výrokem:

„Kolik že jí je? 12? Jé, tak co šílíš? Nejhorší to je v sedmnácti.“

Tak to je konec, pomyslela jsem si tehdy. Horší už to přeci být nemůže!

Tento svůj myšlenkový pochod považuji za jeden z největších omylů svého života. V následujících letech jsem se měla na vlastní kůži přesvědčit, že hrůzy puberty sahají daleko za naivní představivost mnoha rodičů.

Jak ubíhaly roky, měnil se náš domov v něco jako bitevní pole. Hádky, štěkání, obviňování, citové vydírání, trucování, prosazovaní si svého za jakoukoli cenu, sebelitování a hlavně urážení se staly hlavní náplní našeho života. Musím podotknout, že zrovna tak, jako dcerunka nevěděla, co se s ní vlastně děje, ani já jsem nebyla zrovna ukázkový exemplář matky, s přehledem zvládající její výstřelky.

Často jsem se nechala vyprovokovat, hřímala jsem a křičela jako bojovná Amazonka, dávala jsem příkazy a udělovala zákazy, které mi z dnešního pohledu připadají zbytečně přemrštěné. Myslím, že jedna velká nevýhoda rodičovství je, že se všechno učíme jaksi za pochodu.

A tak jsem tiše anebo hlasitě – záleželo na momentálním rozpoložení – trpěla při sledování své holčičky, jak se tupě válí před televizí, anebo němě leží a zírá do stropu. Vysvětlovala, že na tu diskotéku opravdu jít nemůže, zoufala si nad hromadou vyžehleného prádla, které se každé ráno válelo rozházené po pokoji, než byl objeven ten správný "šik kousek", ve kterém oslní spolužactvo, a pravidelně každý měsíc se u mě dostavovaly žaludeční křeče v okamžiku, kdy jsem ze schránky lovila telefonní účet. Jeho výše se šplhala do astronomických částek a já jsem pokorně platila ze svých v potu tváře vydělaných peněz prokafrané hodiny mého zlatíčka se svými kamarádkami.

Když už mi docházely síly a myslela jsem si, že můj život je u konce, přesvědčila jsem se, že člověk vydrží opravdu hodně.

Rozhodující a přímý úder nastal ve chvíli, kdy dcera opustila základní a nastoupila na střední školu. V tu chvíli se již považovala za zcela a úplně dospělou. Razantně a bez skurpulí jsem byla označena za přízemního tvora, který ani za mák netuší, jak se dneska vlastně žije. Doba mého mládí byla zařazena někam mezi starověk a středověk a já za trapku a uzurpátorku, která brání své těžce zkoušené dceři v životním rozletu.

Správný životní rozlet mé šestnáctileté dcery měl podobu tancování u tyče a v nejhorším práci barmanky. Chápu to, chtěla vydělávat milióny a ne se roky nudit ve škole se stupidními profesory a poté se zahrabat v nějakém přízemním povolání za pár šupů měsíčně.  Přesto jsem ji trpělivým anebo netrpělivým přesvědčováním nutila dostudovat.

A pak nastalo období sladkých sedmnácti let. Mnohokrát jsem si vzpomněla na svou sestřenku a mnohokrát jsem jí dala za pravdu.

Byla to opravdu bouřlivá doba plná alkoholu, vzdoru, školních reparátů, třídních důtek, útěků z domova a dvojek z chování. Doba, kdy jsem zpytovala svědomí a přemýšlela, co jsem udělala špatně. Doba, kdy jsem dospěla k názoru, že to, co jsem se snažila do té mojí holčičky vložit, ona nenávratně spláchla do záchodu.

Uchylovala jsem se k vroucím modlitbám a prosila všemohoucího, aby to mládě ochránil a nedopustil nějaké zásadní pochybení, které by jí navždy obrátilo život vzhůru nohama.

Mládě mezitím jančilo jako o život a já jsem prožívala bezesné noci. Téměř každý den jsem si vyslechla výhružku, že až jí bude osmnáct, sbalí si věci a z toho nesnesitelného domova odejde. Postupem času jsem se přistihla, že se na to začínám těšit. Lákala mě představa klidného bytu, tiché hudby linoucí se z rádia, viděla jsem se, jak ve slastném rozpoložení sedím v křesle a čtu si a nepřijde nikdo, kdo hned ode dveří spustí svou agresi na plné pecky.

Z těchto mých představ jsem pochopitelně měla výčitky svědomí, neboť si myslím, že správná máma by na něco takového neměla nikdy ani pomyslet, nicméně jsem se jim nemohla ubránit.

Ale po dovršení osmnáctého roku se žádné demonstrativní stěhování nekonalo. Nebylo sice všechno v pořádku, stále jsem čelila obviňování, štěkání a argumentaci o její vyzrálosti, ale vypadalo to, že sbalení svých pěti švestek ještě o nějakou dobu odložila. Trpně jsem přežívala a byla jsem přesvědčená, že mě nic pěkného v životě již nečeká.

Vztah s vlastní dcerou byl v troskách a vládlo mezi námi totální neporozumnění. Byla jsem z toho velmi nešťastná, ale zároveň jsem byla jaksi vysílená.

A pak to přišlo. Tři měsíce po svých plnoletinách přišla ze školy k nám domů nová dívka. Usměvavá, příjemná, vtipná. Usadila se v obýváku a zapojila se do rozhovoru. Se zájmem naslouchala, co říkáme, diskutovala, ptala se… Po večeři sama od sebe umyla nádobí a vyvenčila psa.

Proměna to byla zásadní, dokonalá a neuvěřitelně rychlá. Jakoby se z toho všeho vyspala. Jako by uplynulých 6 let byl jenom zlý sen. Ještě nějakou dobu jsem zůstala ve střehu, přece jen mi to připadalo příliš neskutečné.

Po několika dalších týdnech jsem ale zjistila, že má dcera opravdu dospěla. Měla jsem již skutečnou jistotu. A stačila k tomu jedna jediná věta:

„Mami, já vím, že jsem dělala strašně průšvihů a chovala jsem se nemožně, promiň.“

A od té chvíle mám kamarádku. Vyspělou, rozumnou, chytrou a chápavou. Dostudovala, našla si práci a žije si už svůj vlastní život.

A já již dnes vím, že se vyplatí vkládat do dětí hodnoty, které považujeme za správné, učit je chovat se slušně, nemlaskat u jídla, a  hlavně - mohutně jim dávat najevo, jak moc je milujeme.

Protože – i když nastane v jejich a vašem životě období, kdy budete o všem, co jste doposud udělali, pochybovat – věřte, že přijde doba, kdy bude vaše snažení zúročeno.

Vaše malé dítě se sice posune kousek hlouběji do vzpomínek na voňavé vlásky a první botičky, ale vedle vás najednou bude stát dospělý člověk – jeden z nejbližších, které ve svém životě máme.  

            
   
09.07.2003 - Láska a vztahy - autor: Jaroslava Machálková

Komentáře:

  1. avatar
    [59] risina [*]

    Před 5 lety lítaly v pubertě mé starší děti, teď už je v tom sladkém věku 12 let a zmítána hormony nejmladší dcera.. A já si jen říkám, že když jsme to přežili dvakrát, zvládnem to snad potřetí taky...

    superkarma: 0 09.07.2008, 17:44:18
  2. avatar
    [57] _Lucky [*]

    55.katchabinka

    superkarma: 0 10.07.2003, 21:59:53
  3. avatar
    [55] k@tchabinka [*]

    Meryl.. styd se... nejenom se pises... a pekne, ale i opisujes a to vic nez horlive.... a ne od jednoho ale hned od nekolikati spisovatelu….

    dukaz...?

    Před přibližně deseti lety odrostla má ..(V.Woolfova – Vlastní pokoj(str. 9 veta prvni) )

    …razantně nastoupila do další životní etapy….(J.Collony - Bílá cesta ( str 65 odstavec 3 zezhora) )

    Šlo to těžce.(Barvy lásky – M.Luscher (str.558 dole druha veta zleva) )

    ….na mě vystrkovala drzé ….(A.Christie – Zahada sedmi ciferniku (str. 12 veta druha))

    Tak to je konec…..(J.Saramago – Baltasar a Blimunda (str. 2-3 …vyhledejte samy))

    Atd atd atd

    A nebo ze bych se pletla ? a ty mas proste jen podobne a nekdy taky na vlas stejne zkusenosti které se neustale opakuji do kola do kolecka po generace ?

    No.. jestli kecam, at si to dusledny ctenar vyhleda v knihovne


    superkarma: 0 10.07.2003, 15:52:23
  4. avatar
    [50] Hanela [*]

    Merylko...krásný!!! Ale jednou to stačí, že? Snad se mladší holčina poučila a vystačí si s odpadem

    superkarma: 0 10.07.2003, 00:49:06
  5. avatar
    [47] Eva_CZ [*]

    Jak mam Meryl rada, tak tenhle clanecek mi starou Betty hodne pripomina.
    Netvrdim, ze Meryl opisovala, to nema ani zapotrebi, mozna jsme vsechny tou nasi ,,bibli" hodne ovlivneny.
    Me hodne Betty pripomina tohle : A od té chvíle mám kamarádku. Vyspělou, rozumnou, chytrou a chápavou.
    Meryl : pis a pis, ale tu Betty do toho netahej, ta je krasna tak, jak je!


    superkarma: 0 09.07.2003, 21:40:13
  6. avatar
    [45] werka [*]

    Lidka: Já si pubertu merylčiny starší dcery pamatuju z jiného diskusního servru, když probíhala v reálu (včetně jejího zoufalství "co s tou holkou") a vůbec nebylo jasné, že skončí "hepáčem" ve stylu Betty MacDonaldové a nějak nemám pocit, že by Meryl nepsala ze svého života, tak jak šel ...

    superkarma: 0 09.07.2003, 20:32:03
  7. avatar
    [44] Lotka [*]

    Lidka: no stavba článku by asi jinak nešla, když je to sestavené, jak šel čas

    superkarma: 0 09.07.2003, 19:55:01
  8. avatar
    [42] Lotka [*]

    Lidka: příběh Meryl znám a vím, že nemá vůbec žádný důvod někde opisovat A protože mám doma i puberťáky, tak vím, jak podobné jsou si příběhy těchto exotů. Když se sejdu s někým, kdo má podobný osud, je to jako přes kopírák

    superkarma: 0 09.07.2003, 17:52:24
  9. avatar
    [41] Exupery [*]

    Ano, naši taky říkaly tu větu o geniální dceři a blbých rodičích.
    Veruška: Jo taky jsem neutíkala z domova a dobře se učila. A s drogama jsem začala až po pubertě

    superkarma: 0 09.07.2003, 17:10:39
  10. avatar
    [40] JK [*]

    Tak dnes opravdu balzám na dušičku, Merylko . Naší je 13 a nějakou dobu už spolu "válčíme". Jsem na tu pubertu sama a někdy to není moc lehký. Oči v sloup, pohazování hlavou, trhání rameny, bouchání dveřma, slzičky vzteku a nepochopení, neustálé no a co, no jo, to snad néé, komentáře na cokoliv. Každý den, někdy se toho zdá příliš, pak vybuchnu já. Často si říkám, že bych si radši překousla jazyk a tak se snažím vydržet. Ovšem ze druhé strany žádná odezva pro příměří... Po kom to dítě je?!? ... Vysvětlila mi to moje mamka, svědkyně jednoho z hvězdných dnů mé ... "Vy jste obě úplně stejný!"
    A i tak se najdou chviličky, kdy je to moje zlatíčko a mazlítko a a a . Ale těch chvilek přibývá ...

    superkarma: 0 09.07.2003, 16:13:54
  11. avatar
    [36] Veruška [*]

    Majucha: jo jo teď mi to blesko hlavou, že to mamka taky říkala: jak my s tátou, takový dva blbci, jsme mohli stvořit takový chytrý, krásný.... děvčátka jako jste vy!!!

    superkarma: 0 09.07.2003, 14:01:41
  12. avatar
    [33] Veruška [*]

    Dášena: přesně jsi to vystihla!!! Jak já, taková hvězda, jsem se mohla narodit takovým blbům?

    superkarma: 0 09.07.2003, 13:31:53
  13. avatar
    [32] Veruška [*]

    Nám se taky rodiče věnovali a stejně jsme byly ze ségrou puberťačky jak vyšitý, akorát s tím rozdílem, že jsme se pořád dobře učily, z domova neutíkaly a na IN oblečení si vydělávaly na brigádách. Puberta se u nás projevovala chováním (oči v sloup jsem měla neustále - při každém mamky řečnickém výstupu, ramenem jsem trhala neustále, když naši chtěli, aby to bylo bílé, najust černé apod.) odchodem z nesnesitelného domova jsme vyhrožovaly obě a když jsem 18 let dovršily, tak se nás naši ptali, kdy že půjdem ale to už nás to jaksi pustilo teď si s rodiči rozumím naprosto normálně

    superkarma: 0 09.07.2003, 13:29:00
  14. avatar
    [28] Exupery [*]

    Majucha: Jo, u nás doma to bylo to samý

    superkarma: 0 09.07.2003, 13:09:19
  15. avatar
    [22] Exupery [*]

    kwítek: Já puberťák byla, ale vědomě jsem teda rozhodně nikomu neubližovala a rodiče jsem taky měla ráda. Akorát mi přišlo divný, že jim vadí, když si dám večer s kamarádama pět piv a pak jednoho přivedu domů a schovávám ho pod peřinou, aby ho tam nenašla, když ve vedlejší posteli spí brácha. I když jsem neměla v úmyslu tam s tím člověkem cokoli provozovat, nebo právě proto, tak je to divný, ale tenkrát mi to připadalo v pohodě Ale vědomě ubližovat je něco úplně jinýho.

    superkarma: 0 09.07.2003, 12:16:21
  16. avatar
    [20] Lucimo [*]

    EN: Jo a v kolika letech jsi mela dceru? Jaky je mezi vama vekovy rozdil, smim-li se ptat?

    superkarma: 0 09.07.2003, 12:05:29
  17. avatar
    [18] Lucimo [*]

    EN: No, nezlob se na mne, ale muze. Je dospela. Tak ji nech, at se sbali a jde. Ja to udelala taky tak, nezabilo me to, ale naopak velice posililo, vztah s rodici mam sqely, dokonce jsem jim dala casem za pravdu, ze ten pritel za moc nestal, ale na ta horka kamna si chce kazdy sahnout sam, jestli to fakt pali...
    A vazne je dospela - nic na tom nemeni, ze u vas bydli, je to jen jeji rozhodnuti... A cim vic budes prudit, tim horsi nasledky to muze zanechat na vasem vztahu...

    superkarma: 0 09.07.2003, 12:03:14
  18. avatar
    [16] muflonka [*]

    Já jsem taky doufám žádné větší problémy nedělala , teda až na hodně časté záchvaty smíchu . Řehtala jsme se skoro pořád a všude. Třeba jsem si lehla na psí boudu a hodinu v kuse jsem řvala smíchy na celou vesnici (barák byl naštěstí na samotě u lesa, ale stejně to muselo být slyšet několik kilometrů daleko). Takový vzorný puboš

    superkarma: 0 09.07.2003, 11:33:10
  19. avatar
    [15] Exupery [*]

    Tiviana: Nemyslím, že je to jenom o výchově. Já se v pubertě chovala naprosto příšerně, teda určitě byly horší případy, ale mě to zpětně přijde děsný. Rodiče mám naprosto v pořádku, pohromadě, knížky měla máma určitě nastudovaný, ale stejně to byl boj. Navíc jsem byla celkově zpožděná, v osmnácti jsem vypadala na 13 a taky jsem se tak chovala, takže jsem vlastně byla v pubertě od 16 do 20. Tím pádem jsem pořád měla ten argument, že už jsem dospělá. Ale naši měli zas ten, že dokud u nich bydlím.... Tak jsem šla v devatenácti bydlwet do Prahy na kolej.... A pak někdy už nastal celkem klid

    superkarma: 0 09.07.2003, 11:30:13
  20. avatar
    [14] klara.kr [*]

    Mila Meryl, skvělý článek. Mám 14 syna, je to přesně jak píšeš. Domov je bitevní pole a mé vyhrané bitvy jsou korunované mým totálním vysílením a vyčerpáním. Taky si říkám, že horší to už snad být nemůže. Průsery ve škole, šílená komunikace, odmlouvání, sebelitování, rozervaná duše... a do toho já trapná matka co furt něco chce. Fakt se těším, až se z toho vyspí, ale jak to tak čtu, brzy to asi nebude

    superkarma: 0 09.07.2003, 11:27:18
  21. avatar
    [12] Petrana [*]

    medved: Tiviana: já mám taky pocit, že jsem se chovala normálně.... nicméně, mamka si to nemyslí .
    Ale pravda je, že co si pamatuju děcka ze školy, jak nadávaly na svoje rodiče, jak sprostě se mezi sebou bavily a tak, k tomu sem se teda nikdy v pubertě naštěstí nedostala.
    Takže mamka ani nevěděla jaký poklad měla a má

    Meryl , a co teda ta mladší?

    superkarma: 0 09.07.2003, 10:40:55
  22. avatar
    [11] Janinas [*]

    Meryl napsala opravdu skvělý článek. Mám 15 letou dceru, a tak jen doufám, že ta puberta rychle uteče. Zatím máme vztah moc pěkný a dcera se mi hodně svěřuje se svými problémy. Je to takové holčičí povídání, ale vím, že její důvěru nesmím zklamat. Snažím se jí poradit i s první láskou. Jsou to takové normální věci, ale moc bych si přála, aby nám tenhle hezký vztah zůstal napořád.

    superkarma: 0 09.07.2003, 10:24:46
  23. avatar
    [10] medved [*]

    Tiviana: ja se taky v te dobe chovala pomerne normalne...o to horsi to pak bylo, kdyz mi bylo 20+
    Meryl, moc hezky napsane... ...a co mladsi dcerka ? s tou potize nebyly resp. nejsou ? ta by ted mela byt na "vrcholu" svych pubertlanich sil, ne ? ...nebo se poucila od sestricky ?

    superkarma: 0 09.07.2003, 10:18:40
  24. avatar
    [5] Lotka [*]

    Meryl, já pořád doufám, že u nás to bude po té 18 taky tak....

    superkarma: 0 09.07.2003, 08:20:39
  25. avatar
    [4] Sama [*]

    Meryl: díky, mojí teprve bude 11 a já už teď mám pocit, že to nepřežiju. Díky Tvému článku hodlám nashromáždit dost sil do zásoby

    superkarma: 0 09.07.2003, 08:14:45

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme