Celé mé těhotenství proběhlo skvěle – neměla jsem ranní nevolnosti, krvácení ani bolesti. Dá se říct, že se mi všechny těhotenské komplikace zázračně vyhnuly a já si těch devět měsíců připadala zdravější, než kdy předtím.

Doktoři mě při každé prohlídce jen chválili, děťátko bylo zdravé a všechna vyšetření dopadla vždy na výbornou. Vzhledem k těmto indiciím jsem se porodu nijak zvlášť nebála, vždyť jsem zdravá a silná, co by mě tedy mohlo čekat jiného než hladký průběh bez komplikací. V té době jsem ještě vůbec netušila, jak strašně moc jsem se v tomto spletla a co mě během porodu i po něm ještě čeká.

baby

Čtěte také:

Když se nachýlil den D, byla jsem již připravená jet do porodnice kdykoliv. Měla jsem nachystanou tašku a manžel si chudák poslechl všechny instrukce, co dělat, až to začne, už asi po sté. V den vypočteného termínu porodu se ale nic nestalo. Přenášela jsem deset dní. O tom, jaké to bylo, si můžete přečíst zde.

baby

Vyvolávání, kterého jsem se tak bála, jsem se vyhnula jen o dva dny. Více zde. Deset dní po termínu to totiž konečně všechno začalo a v pátek o půlnoci jsem začala rodit spontánně. Následovalo 16 hodin šílené dřiny a bolestí. Už od začátku bylo něco špatně. Cítila jsem, že to asi není přesně tak, jak by být mělo. Kontrakce jsem vůbec neměla pravidelné, takže se nedalo nic spočítat, a navíc byly doprovázeny velmi silnou bolestí, která nešla rozdýchat, ač jsem praktikovala všechny metody z předporodních kurzů.

baby

Po přijetí na porodní sál mě porodní asistentka po vyšetření informovala o tom, že jsem ještě velmi málo otevřená, takže se bude čekat. Během té doby se miminko monitoruje, zda je všechno v pořádku. Miminko v pořádku bylo, ale já moc ne. Ač jsem se snažila sebevíc, nebyla jsem schopná bolest kontrolovat a doba, po kterou to trvalo, mi připadala jako věčnost. Doteď si vybavuji ten hrozný pocit, jak jsem sledovala hodiny, které visely na porodním sále nade dveřmi, a každá minuta mi připadala jako hodina. Po pěti takovýchto hodinách mě porodní asistentka opět vyšetřila a řekla, že jsem se za tu dobu nikam neposunula – otevřená jsem byla pořád stejně, tedy málo. V tu chvíli jsem se rozbrečela a bylo mi jasné, že to nebude tak jednoduché.

baby

Přesto, že jsem si několik týdnů před porodem napsala porodní plán, ve kterém jsem upřednostňovala, aby mi během porodu nebyly podávány žádné urychlovače, analgetika a jiné nepřirozené medikamenty, po pěti hodinách na porodním sále jsem prosila v podstatě o cokoliv, aby se porod rozběhl. Dostala jsem tedy oxytocin a nějaké další léky v infuzi, které měly napomoci začátku porodu. Také už jsem prosila i o něco na bolest. Na epidurál už ale bylo zřejmě pozdě, takže jsem dostala alespoň rajský plyn, který má tu výhodu, že si ho žena může dávkovat sama a nadýchne se vždy, jen když potřebuje. Nevím jistě, zda to bylo tím, ale mé zkreslené vnímání času to zřejmě jen posílilo a k ránu už jsem měla i halucinace.

baby

Naštěstí se mi ale podařilo otevřít se konečně na požadovaných 10 cm, takže mohla konečně přijít fáze samotného porodu. Když mi to porodní asistentka oznámila, brečela jsem pro změnu štěstím a úlevou, že už můžu začít tlačit. Navíc maminka a všechny ostatní ženy, se kterými jsem porod probírala, mě předem uklidňovaly, že jakmile už je možné tlačit, jde to všechno jako po másle a děťátko je za chvilku venku. Doufala jsem tedy, že už to konečně budu mít za sebou.

baby

I tentokrát jsem ale doufala marně - synovi se ven moc nechtělo. Navíc měl příliš velkou hlavu na to, aby pro něj byl průchod porodními cestami lehkou záležitostí. Po asi čtyřech hodinách šílené dřiny, kdy jsem měla několikrát pocit, že už to prostě nezvládnu, nám porodní asistentka oznámila, že už je vidět hlavička. „Tak a teď už to snad půjde,“ zadoufala jsem, ale opět marně. Trvalo to ještě dalších pět hodin, než se podařilo dostat synka na svět.¨

baby

Ve finále, kdy již byly na porodním sále dvě porodní asistentky i doktorka, přišel na pomoc ještě hlavní lékař, který měl připravené i kleště, kdyby se dítě normálně ven dostat nepodařilo. To byla asi ta poslední věc, kterou jsem zaslechla, že ji doktoři řeší, a vyděsilo mě to natolik, že jsem napnula všechny zbývající síly, které jsem už několik hodin neměla, a zatlačila. Konečně byl synek venku!

baby

V tu chvíli ze mě všechno spadlo. Neměla jsem už sílu vůbec na nic, strašně se mi klepaly ruce a nemohla jsem ani zvednout hlavu, abych se na miminko podívala. Pamatuji si jen, jak jsem se všech pořád dokola ptala, jestli je zdravý a v pořádku, a brečela jsem štěstím a úlevou, že jsme oba přežili a máme to za sebou.

baby

Vzhledem k mému fyzickému stavu a tomu, že jsem byla opravdu hodně potrhaná i nastřižená, jsem strávila první noc bez miminka na pooperačním oddělení. To mi bylo moc líto, ale opravdu jsem se potřebovala pořádně prospat a nabrat sil, abych měla vůbec sílu Adámka uzvednout. A sily bylo potřeba opravdu dost, protože porodní rozměry byly neuvěřitelných 54 cm a 4.340 g.

Eva

Čtěte také:

Reklama