doktor

Když mi bylo šest let, šla jsem s tátou k lékaři na šestiletou prohlídku. Netušila jsem, co mě čeká, podle toho pak vypadala moje reakce. Stejně jako jsem reagovala já, se může chovat i vaše dítě. Jak je na lékařské zákroky předem připravit. Jde to vůbec?

Když jsme tenkrát vešli do čekárny plné dětí, začala jsem se trošku bát. Výrazy některých připomínaly trýzněná zvířata, jdoucí na porážku. Pláč dětí z ordinace rozbrečel řadu dalších čekajících. A maminky už nedokázaly ten příval slz zastavit ani chlácholením, ani přísnými poznámkami.

Když jsem vešla dovnitř, položila jsem se s důvěrou na lehátko, sestřička mi stáhla kalhoty a já čekala. Jenže jsem byla moc zvědavá, a tak jsem se v poslední chvíli před bodnutím injekce otočila. A to jsem neměla vidět. V mžiku jsem vystartovala ven z ordinace, a to tak hbitě, že mě nikdo nestihl zastavit, a  táta mě dohonil s rozepnutýma kalhotama až venku. Jak mě dostal zpátky, už si nepamatuji. Když mě ale viděly zbaběle prchat ostatní děti, jejich brekot nabyl intenzity…

Možná mi měl někdo předtím říci, co mě čeká…

To, jak se které dítě lékaře bojí, záleží především na jeho nervové konstituci, na způsobu, jak prožívá nebezpečí a ohrožení. Někdo může být od základu hrdina, jiný se rozpláče, jen si na lékaře vzpomene. A nebudeme si nic nalhávat, mnoho lidí se strachu nezbaví ani v dospělosti.

Právě představy toho, co nás čeká, jsou tím strašákem. Nakonec zjistíme, že nešlo o nic, co by se nedalo zvládnout. A stejně je to u dětí. Mají strach z toho, co bude.

Děti je třeba připravovat na takové chvilky už dávno předtím, než k nim opravdu dojde. Zásadní je pokusit se vytvořit u dětí dobrý vztah k samotným lékařům. Těžko přesvědčíte malé dítě o tom, že se nemusí ničeho bát, když od vás, rodičů, babiček a dědečků slýchá, jaké to bylo u doktora příšerné, jak se v nemocnici trápili, jak už je tam nikdo nedostane a nenechají na sebe do smrti sáhnout. Můžete počítat s tím, že stejně bude pak reagovat i vaše dítě.

U malých dětí asi nemá smysl vysvětlovat nějakou rozumovou stránku zákroku, který bude muset dítě podstoupit. Měli bychom se zaměřit spíše na stránku věci, která dítě zaujme, pobaví ho a minimalizuje jeho obavy.

U starších dětí už můžeme leccos vysvětlit. Základem je ale dát každému dítěti dostatečně najevo svou důvěru a ochotu stát při něm a zdůraznit, že i my jsme byli malí a měli strach... ale zbytečně!

Žádné lži a výhrůžky, lepší bude pochvala a odměna

Rozhodně nemá smysl lhát. To, že pak dítě zjistí, že bylo všechno jinak, než jste mu slibovali, mu důvěry nedodá, naopak.

Někteří rodiče se snaží dětí kárat za to, že to bylo právě jejich jednání, díky kterému teď budou muset absolvovat prohlídku u lékaře. Do jisté míry to může být pro dítě poučením, ale u takového způsobu bychom měli být více než opatrní.

Určitě bychom neměli zapomínat na odměny a pochvalu, přestože se dítě nechovalo třeba jako úplný hrdina. Já například nezapomenu na obrázky, které jsem si z ordinace odnášela domů. Opečovávala jsem je v kufříku a byla na ně patřičně hrdá!

Reklama